Nevím, kde začít… Jmenuji se Marta a je mi 59 let. Jsem vdova, mám syna a dceru a čtyři vnoučata. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra, ale už jsem v důchodu, a jen občas zaskakuji v obchodě se zdravotnickými potřebami. Většinu času věnuji rodině, snažím se dceři i snaše pomáhat s hlídáním dětí, aby měly nějaký čas i pro sebe a mohly se věnovat i své práci a koníčkům. Kromě péče o vnoučata ráda čtu, luštím křížovky a zvelebuji malou zahrádku. Takhle vypadá všechno velmi idylicky. Vztahy v rodině jsou však to, co mě nejvíc trápí.
Se starší dcerou Irenou jsem vycházela vždycky dobře. Ona byla zlaté dítě; moje hodná, klidná a zodpovědná holčička, která mi hodně pomáhala. Byly jí 4 roky, když se mi narodil mladší Igor. Narodil se předčasně, po komplikovaném porodu… Bylo to úzkostné, uplakané dítě, se kterým byla spousta práce. Já navíc měla po porodu komplikace, takže několik prvních měsíců bylo nesmírně náročných. Tehdy navíc nebylo zvykem, aby muži pomáhali s péčí o děti. Irenka byla v tomto ohledu nepřekonatelná. Tato zkušenost ji formovala natolik, že vystudovala pedagogickou fakultu a je ředitelkou mateřské školy. Má dvě dcerky a je výborná máma. Její manžel hodně pracuje, ale jinak jsou spokojená rodina. Tedy… aspoň si to myslím.
Igor je ženatý a má také dvě děti, páreček, pětiletého Igorka a tříletou Izabelku. Ještě do nedávna jsem si myslela, že má také spokojenou rodinu. Snacha Milena byla vždy velmi introvertní, nikdy jsme spolu nenavázaly intenzivnější vztah. Vycházely jsme spolu slušně, ale nikdy tam nebyla vřelost. Abych byla upřímná, snacha mi vždycky připadala trochu jako „studený čumák“ a někdy jsem se podivila, že zrovna Igor, který je extrovertní, společenský, upovídaný, zábavný, si našel takovou dívku. Ale nikdy jsem mu to neřekla, podobné úvahy jsem ukončila pořekadlem, že protiklady se přece přitahují. S dětmi jsem se vídala na svátky a narozeniny a při příležitostech, jako jsou svatby nebo pohřby. Delší čas společně jsme trávili jen v létě na chalupě, ale ani tam jsem nepozorovala, že by mělo být něco špatně. Několikrát jsem Milenu viděla uplakanou, a když jsem se Igora zeptala, co se jí stalo, řekl mi, ať se tím netrápím, že je Milena hodně citlivá až labilní a hned ji všechno rozhodí. Víc jsem se neptala.
Jako blesk z čistého nebe na mě zapůsobila Milenina návštěva loni mezi vánočními svátky. Zavolala mi a poprosila mě, jestli by se u mě nemohla stavit. Překvapilo mě to, protože za těch 8 let, co je s Igorem, to byla první taková prosba. Pozvala jsem ji tedy a byla zvědavá, co se mnou potřebuje probrat. Milena přišla viditelně nervózní, třásly se jí ruce i hlas a než začala mluvit, rozplakala se. Poté mi začala vyprávět o jejich vztahu s Igorem. Říkala mi hrozné věci… že ji Igor týrá, psychicky i fyzicky. Dokonce mi řekla, že ji znásilnil. Popisovala takové detaily… Nemohla jsem to poslouchat, vůbec jsem nebyla schopná si připustit, že by se takhle mohl chovat můj syn. Takhle se přece chovají jen psychopati, nebo primitivní opilci. Ne inteligentní vysokoškoláci z normální rodiny.
Po chvíli jsem Milenu přestala vnímat, zatímco mi v hlavě běžel film o životě mého syna. První krůčky, nástup do školky, který jsem, na rozdíl od něj, oplakala, ve škole běžné průšvihy, občas poznámka… nic zvláštního. Na střední škole bylo pár větších průšvihů, ale nic, co by dramaticky přesahovalo běžné meze. Igor byl chytrý, měl dobrý prospěch, učitelé ho měli rádi, ale nikdy toho přece nijak nezneužíval… Když byl na vojně, tak tam se stalo něco vážného, protože byl měsíc ve vazbě, ten pak nasluhoval. Nikdy mi ale neřekl, o co se jednalo, jen se zmínil, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Na vysoké škole střídal holky, ale kdo je nestřídá… Jednou jsem slyšela jeho kamaráda, jak se Igorovi směje, že s takovým magorem žádná dlouho nevydrží, ale to jsem brala jako takové kamarádské špičkování a kdo ví, jak to ten kamarád myslel.
Myslela jsem si, že vztahem s tichou a klidnou Milenou se Igor zklidnil. A ona mi vykládala takové hrůzy. Vždyť je to ale milující táta, k dětem se chová hezky, finančně je zajišťuje… Do toho Milena, že to Igor jenom hraje, že se jinak chová doma a jinak na veřejnosti… už jsem to nevydržela, v hlavě mi hučela věta „To není možné, to není možné.“ Sprostě jsem se na Milenu obořila a vyhodila ji z bytu. Potom jsem si vzala dva prášky na uklidnění a šla spát. Však ráno moudřejší večera. Ráno jsem však nebyla o nic moudřejší, byla jsem unavená a měla jsem v hlavě obrovský zmatek. Všechno jsem si to ten den ještě stokrát prošla a došla k závěru, že to Milena nemá v hlavě v pořádku. Určitě si to celé vymyslela. Nechápala jsem, proč by to dělala… asi je opravdu blázen. To byl závěr, který vlastně všemu dával smysl.
Váhala jsem, zda si o našem rozhovoru promluvit s Igorem, ale nakonec jsem se rozhodla, nechat to být. Před dalším setkáním se snachou jsem byla nervózní, ale nakonec všechno proběhlo trochu rozpačitě, ale jinak normálně. Druhý den mi to ale nedalo a vyrazila jsem za Milenou. Potřebovala jsem s ní mluvit. Neohlásila jsem se předem… Milena mi přišla otevřít uplakaná, neupravená, až mě její vzhled vyděsil. Beze slov mě usadila do obýváku a uvařila kávu. Když stavěla hrnečky na stůl, zahlédla jsem pod dlouhým rukávem modřinu. Bez meškání jsem rukáv vyhrnula, poté druhý a zůstala tiše zírat na ruce plné modřin. Milena se mi podívala do očí, rozplakala se a zhroutila se na zem. Rozplakala jsem se také a objala ji. Celá se třásla. Hladila jsem ji po vlasech a nebyla schopná slova. Až po dlouhé době jsem byla schopná se jí omluvit.
Dodnes se stydím, když si vzpomenu, jak jsem poprvé reagovala. Hrozně jsem Mileně svou nedůvěrou ublížila, srazila jsem ji zase o kousek níž, protože jsem naplnila Igorovu hrozbu, že jí nikdo neuvěří. Společně jsme pro ni našly bezplatnou poradnu, aby věděla, jak postupovat, když se chce rozvést. Až ve spolupráci s poradnou naplánuje odchod, bude bydlet u mě. Já chodím k psycholožce, protože nezvládám pocity viny a studu. Cítím jako svou povinnost, jí pomoci. Chci pomoci jí i dětem, aby všechno zvládly. Tajně doufám, že tím trochu smažu svou vinu za to, že jsem Igora tak špatně vychovala. Upřímně… nevím, kde jsem udělala chybu, ale vychovala jsem agresora.