Táto, prosím, nech mámu, ona už bude hodná! – pětiletý syn
Mami mysli na něco hezkého, já to dělám taky tak. – desetiletý syn
Neboj mami, já tě ochráním, aby tě zase neztřískal. – čtyřletý syn
Pro mnoho dětí je násilí každodenní realitou. Až pro příliš mnoho dětí je ale násilí smutnou každodenní zkušeností z domova. S násilím ze strany svého partnera se během svého života setkává každá třetí žena. A v rodinách, kde dochází k násilí, jsou děti jeho svědky až v 95 procentech případů. Možná jsou to i vaše děti, které příliš často vidí a nebo i jen slyší z vedlejší místnosti údery, rány, facky, škrcení, nadávky nebo pláč. V rodinách, kde dochází k násilí, navíc násilný partner ve 40 – 60 procentech případů napadá i své děti.
Všechny děti si jistě přejí, aby jejich rodiče byli šťastní a spolu, aby byli normální šťastná rodina, jak ji třeba znají z filmů. Ne všechny děti ovšem mají to štěstí. Dětí, které každodenně prožívají strach o matku, strach o sebe, strach z budoucnosti, je mnohem více, než si společnost připouští. Stejně jako dětí, které se denně potýkají ve své rodině s násilím. Trápí se často osamoceny se svými pocity a dospělí jim často neodpovídají, nedokáží s nimi hovořit o tom, co se doma děje. Prožitky a pocity dětí zlehčují slovy: vždyť je ještě malý, nechápe to, brzy se z toho dostane. Tím ale jen omlouvají, že se nechtějí zabývat prožitky citově zraněných dětí. Hluboké šrámy totiž nezanechává jen fyzické týrání, o kterém se veřejně hovoří, ale i to emoční: nadávky, urážky, ponižování, výhrůžky namířené proti matce i dětem, hrozby, kruté tresty, jsou týráním, které zanechává rány v duši dětí.
Ty tak prožívají traumata, která si odnášejí do dospělosti a která budou ovlivňovat i jejich další chování, až si začnou budovat samy partnerské vztahy. Bohužel násilí, které se neřeší, má tendenci se stupňovat. A pokud jsou děti jeho svědky, násilí na ně bude mít vliv. Mohou trpět pocity strachu a nejistoty, mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou a v neposlední řadě mohou násilí považovat za normální: mohou přejímat do budoucna násilné vzorce chování – ve svých vlastních vztazích se tak budou chovat buď násilnicky a agresivně, nebo naopak mohou převzít roli oběti. Chtějí-li tedy rodiče ochránit děti před násilím, jejich hlavním úkolem je nedávat jim násilné vzory chování. Pokud už k násilí dojde, povídat si s nimi o jejich pocitech, najít jim i sobě případně profesionální pomoc. Povídat si s dětmi, neustále a otevřeně o všem, co je zajímá.
Domácí násilí totiž není jedna hádka či konflikt. Jde o opakované a promyšlené napadání a používání moci. Navíc se násilí opakuje v cyklech a má rostoucí tendenci. Při těchto opakujících se situacích je ohrožen nejen psychický, ale i fyzický stav dětí. Ty totiž na systematické týrání a ponižování reagují trvalým napětím. Ztrácejí pocit jistoty a bezpečí, který u rodičů hledají a potřebují. Cítí se bezmocné, svalují vinu na sebe Děti samy často zažívají fyzické násilí. A to buď když chtějí zastavit rodiče a pokoušejí se bránit matku a připletou se do násilného konfliktu, nebo je násilí namířeno přímo proti nim. Děti bývají bity, škrceny, kopány.
Prolomte ticho: mluvte s dětmi
Nejmenší děti o násilí mluvit nemohou, větší pak nechtějí: nechtějí riskovat ztrátu toho, kdo se o ně stará. Děti, které mají traumatický zážitek z domova, o něm ovšem potřebují hovořit. To ale často bývá složité pro dospělé (cítí se vinní, že selhávají, bezmocní, zahanbení), natož pro děti. A tak zůstávají v tiché konspiraci: pokud děti tento problém „neotevřou“, dospělí o něm také nechtějí hovořit.
Přitom v těchto případech ticho neléčí, naopak. Řada lidí, i násilníci se domnívají, že pokud děti nejsou u útoku přímo přítomné, nic nevědí. Posílají je do jiného pokoje v domnění, že když nevidí, tak neslyší a netuší. Není to tak. Když jste malé dítě a sedíte za rohem na schodech, máte strach, až nejste schopni pohybu, a jen napínáte uši, slyšíte každý zvuk, a tušíte, co se v pokoji rodičů děje. Máte strach, co se stane matce, co se stane třeba vám, máte strach se pohnout, jste zkamenělí hrůzou, vnímáte nebezpečí. Pak vidíte svou otřesenou matku plnou podlitin. Pak se naučíte plakat mlčky, skrývat své pocity. Trápíte se. Mlčky a potichu.
Děti, které mají traumatický zážitek, ale o něm potřebují hovořit. I pro dospělé je to často složité. Výsledkem je tichá konspirace: jestliže děti nezačnou hovořit o násilí, svých pocitech a prožitcích, dospělí to také nechtějí udělat. Ale ticho děti nevyléčí: jen povídání si o tom, co se děje, i o vlastních pocitech může dětem pomoci se cítit opět o něco jistěji a bezpečně. V této chvíli musíte být pro děti jistotou a oporou.
Pokud u vás doma dochází k násilí, vysvětlete dětem:
- že je špatné někoho bít a používat násilí k tomu, abychom dosáhli svého
- že není jejich vina, že se jeden z rodičů dopouští násilí
- pokud musíte odejít na čas z domova do azylového zařízení, je to proto, že jsou děti pro vás důležité a chcete je chránit
- mluvte s dětmi o násilí: vysvětlete jim, co se stalo, proč musíte třeba i odejít z domova, ale nepomlouvejte druhého partnera ani dětem nesdělujte všechny detaily týrání
Léčit následky svědectví násilí jde jen tehdy, když jsou dítě i matka v klidu a bezpečí. Na dětskou úzkost je ale třeba reagovat velmi rychle. Je třeba mít zájem o to, co dítě pociťuje. „Poslouchejte“, co dítě říká slovy i chováním.
- Lékem na trauma z násilí je hovořit o něm. Pokud to dítě nedokáže, jsou i jiné možnosti vyjádření pocitů: dramatizací, kreslením, uměním, vyprávěním.
- Silné emoce (včetně zlosti, frustrace, smutku, osamocenosti) je třeba ventilovat: ať už malováním či běháním.
- Dítě (obzvlášť setrvává-li v násilné domácnosti) potřebuje zažívat pocit bezpečí, lásky, péče, malí kojenci pak ještě více konejšení a kolébání.
- Nepersonalizujte. Nejste špatný rodič ani dítě není špatné dítě.
- Tělesný kontakt: utěšte dítě. Buďte tu pro ně. Nic není více uklidňující než vaše přítomnost a péče.