Byla jsem v té uspokojivé únavě, po vydatném tréninku. Nemohla jsem se dočkat večeře a jediné, co mi kazilo náladu, byla myšlenka, že nebudu mít doma klid. Zrovna ten večer měla přijet na soustředění skupina mladších žáků a část jich byla ubytovaná ve stejné sportovní ubytovně jako já.
Jitku jsem potkala hned ten večer v kuchyni, vařila večeři pro 10 dětí. Byla to maminka jedné holčičky z již zmiňovaného soustředění. Nakonec jsme v té kuchyni strávily celý večer, nikdy jsem se do té doby takhle nenasmála.
Mně bylo 21 let a Jitka byla o 12 let starší matka samoživitelka, žijící s dcerou u svých rodičů. Ten týden jsme spolu strávily veškerý volný čas. Byla neuvěřitelně vtipná, měla jsem pocit, že se známe celý život. Když se vrátila domů, chyběla mi. Nikdy do té chvíle jsem nepomyslela na to, mít něco se ženou. Intenzivně jsme si psaly či telefonovaly. Jitka hodně tlačila, abych pojmenovala, co se mezi námi děje a tak jsme spolu začaly chodit. Pomalu se blížil konec léta, já měla za sebou nejdůležitější závody sezóny a těšila se, že své 3 týdenní volno před začátkem nové sezóny, strávíme spolu. Shodou okolností to volno bylo delší, zranila jsem se při tréninku a rekonvalescence mi zabrala 3 měsíce. V tomto období jsme spolu trávily značnou část času. Dojížděla jsem za Jitkou skoro 4 hodiny na prodloužený víkend, ve zbylý čas jsem se potřebovala starat o sportovní ubytovnu, kterou jsem brigádně spravovala a kde jsem žila. Navíc jsem individuálně nastoupila do prvního ročníku na vysoké škole.
Prožily jsme bláznivé a zamilované 3 měsíce. Byla to první zkušenost nás obou. Když jsme poprvé strávily společnou noc, Jitka se na mě rozzlobila, že jsem jí lhala, že je moje první. Nerozuměla jsem, co se děje, křičela na mě, házela věcmi a pak plakala, omlouvala se, že má se vztahy špatnou zkušenost, plnou využívání, lží a podvádění. Bylo mi strašně líto, čím si asi prošla a přála jsem si, aby se se mnou cítila jinak, v bezpečí.
Při našich intimnostech se častěji a častěji stávalo, že se Jitka neudržela a poškrábala mě. Někdy jsem měla celá záda poškrábané do krve tak, že jsem měla problém se osprchovat, jak to pálilo. Jitka se tomu smála, že takto vášnivou se nezná a líbí se jí, že se může zcela uvolnit. Často také ale hovořila o tom, jak se v předchozích vztazích cítila, využívaně, poníženě a omezovaná. Možná proto jsem měla ostych jí říct, aby mě již neškrábala, že nemohu nosit tílka a když přijedu na návštěvu k mamce, musím si dávat pozor, aby neviděla moje záda. Nechtěla jsem být dalším člověkem, který jí zraní.
S její dcerou Aničkou jsem si moc rozuměla, tenkrát jí bylo 8 let. Snažila jsem se, aby Jitka i Anička byly spokojené. Jitka pracovala v papírnictví, ale nelíbilo se jí tam, měla pocit, že ji využívají a nedoceňují. Když jsem se jí snažila podpořit, aby si našla jinou práci, která by ji i bavila, rozzuřila se, že si to představuji moc jednoduše a co o tom ve svém věku mohu vědět, jsem bez závazků, ale ona živí Aničku a já si pak odtáhnu domů a nechám vše na ní. Věděla jsem, že Jitka počítá každou korunu, tak jsem se snažila nákupy i večeře platit já, což bylo chvílemi obtížné. Sportovní ubytovnu jsem měla hrazenou z fondu pro nadané sportovce, moje mamka byla samoživitelkou, posílala mi 2000 Kč na jídlo a 10 000 Kč jsem si vydělala brigádně po nocích či ránech úklidem a správou ubytovny i stadionu, na kterém jsem bydlela. Tak se někdy ke konci měsíce stávalo, že jsem jedla těstoviny s kečupem. Ne, že by to každý student neznal J.
Když jsme nebyly spolu, psaly jsme si či telefonovaly. Jitka špatně snášela, když jsem odjížděla domů. Hodně plakala, rvalo mi to srdce, nenáviděla jsem, když trpěla. Hodiny pak plakala v telefonu.
Po 3 měsících jsem začínala pomalu trénovat, což obnášelo být na stadionu 2x denně a ve škole jsem zahájila první semestr. Měla jsem radost, že zase mohu trénovat. Po tréninku jsem v telefonu nacházela kolem 20 zpráv a několik zmeškaných hovorů od Jitky. Bylo pro ni náročné nevědět, co zrovna dělám, napadaly ji různé scénáře, jak si s někým užívám apod. Psala, jak jí je špatně, když se neozývám apod. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se nic neděje, že jsem pouze na tréninku a telefon nemohu mít u sebe. A tak jsem si telefon i při tréninku nechávala u sebe a chodila co 20 min na záchod, abychom si mohly zavolat či napsat.
Cítila jsem se zamilovaně, viděly jsme se každý možný volný víkend, ale po půl roce přišly první problémy. Začala jsem zase plně trénovat a nastalo zkouškové období. Potřebovala jsem čas, který jsem netrénovala či neuklízela, trávit učením. Jitka to těžce snášela. Podezřívala mě, že mám někoho jiného a vysmívám se jí za zády. Hodiny plakala v telefonu, že má jenom mě, že beze mě umře a jsem to jediné hezké v jejím životě. Proto jsme si začaly telefonovat, i když jsem se učila. Četla jsem skripta nahlas a u toho si podtrhávala.
Byla jsem plně ponořena jak do učení, tak do tréninku. Dva týdny v měsíci jsem trávila na soustředění. Aby za mnou Jitka mohla na víkend, platila jsem jí nocleh. Chtěla chodit na tréninky, aby mě podpořila, ale ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad. Hádala se se mnou, že si jí dost nevšímám, že se bavím se svými kolegy, že jí s někým z nich podvádím apod. Cítila jsem se pod velkým tlakem. Po tréninku následovaly velké hádky, plný výčitek. Na trénink jsem začala chodit roztěkaná, nesoustředěná. Trenér ji na tréninku už nechtěl a nelíbilo se mu, že Jitka jezdí na soustředění s námi. O to náročnější to začalo být.
Jitka nesnášela každého, s kým jsem se bavila. Tolerovala pouze, když jsem jednou za čas jela za mamkou. Nenáviděla i moji nejlepší kamarádku Janu, která v té době žila v Anglii. Hodně nadávala na mého trenéra, i na lidi z mé tréninkové skupiny. Raději jsem s nikým moc nemluvila, nikam nechodila. Jitka věděla, kdy končím na tréninku a hned po něm volala. Když jsem jí nezvedla hned telefon, nastal hodinový křik mísený s pláčem, výčitkami, nadávkami a s hrozbou, že to vyřeší jednou provždy a zabije se.
Druhý půlrok byl peklo. Nechápu, že jsem ve škole zvládla projít prvním ročníkem. Moc jsem nespala, s Jitkou jsme hovořily dlouho do noci, mluvily jsme spolu, i když jsem uklízela či nakupovala. A když se stalo, že jsem nemohla zvednout telefon, stáhnul se mi žaludek a rozbušilo se mi srdce.
Nenáviděla jsem, když jsem od Jitky odjížděla. Vždy ten den následovala hádka, jak jí ničím život, jsem sobecká kurva, která jí nemiluje, jinak bych je nemohla opustit. Ať si táhnu, že ona se už o sebe postará, ať se pak ale nedivím. Poté následoval pláč, omluvy, že mě miluje a jsem to jediné, co má. Pak byl pár dní klid, později těch klidnějších dní ubývalo.
Blížil se první velký závod sezóny. Psychicky jsem se cítila na samém dně. Patřila jsem mezi favority, ale cítila jsem se jako nikdo. Pochybovala jsem o sobě, ztrácela jsem se v tom, co je a není realita. Stále jsem selhávala, nic, co jsem udělala, neudělala, řekla či neřekla, nebylo dost. Vždy to končilo stejně. Cítila jsem se jako blázen. Těsně před závodem Jitka udělala velkou scénu, když zjistila, že i s ostatními budu ubytovaná jinde, než ona. Přijela i mamka a ta se ubytovala v hotelu vedle. Jitka na mě křičela, že mámu ubytuji u sebe a jí ne. Že většího sobce a lháře nezná. A že jo, že se půjde zabít, abych byla spokojená a utekla. Třásla jsem se po celém těle, bušilo mi ve spáncích. Snažila jsem se jí najít, ale měla jsem málo času, musela jsem nastoupit do závodu. Totéž se opakovalo o měsíc později při nejdůležitějším závodě sezóny. Lišil se pouze důvod mohutného křiku, výčitek a výhružek. Jitky mantra, že mám její život ve svých rukách, byla paralyzující. Celý svůj život jsem do té doby žila sportem a dávala mu vše. Měla jsem pocit, že se celý můj svět hroutí, že já jsem před zhroucením.
Blížil se konec sezóny a já po dlouhé době skypovala s Janou. Byla v šoku z toho, jak vypadám a dávalo jí už smysl, proč se jí půl roku vyhýbám. Obratem mi na dva týdny koupila letenku za ní. Tlačila na mě, že to musím vyřešit, rozejít se s ní. Měla jsem strašný strach z toho, že se Jitka zabije. Už dlouho jsem cítila, že je něco špatně, ale ten pocit, že by kvůli mně spáchala sebevraždu, byl neúnosný. Nevěděla jsem, kudy dál, když jí opustím, ublížím jí či ona sobě, když zůstanu, vůbec nevím, co se stane. Jako by to nemělo dobré řešení. Jana přišla s tím, že letenky rušit nebude a uvidím, zda za týden odletím či ne, ať na sebe netlačím.
V půlce týdne přijela Jitka neočekávaně. Vylekala jsem se, když jsem ji uviděla ve dveřích. Jakoby věděla, co se mi honí hlavou. Byla jak med, milá, vtipná, nic nebylo problém. Zašly jsme na skleničku vína a v tom se mě zeptala, zda se s ní chci rozejít. Cítila jsem se hrozně, zase mi bušilo srdce a stáhnul se mi žaludek. Řekla jsem jí, že možná, že už nevím, kudy dál. Na to reagovala v klidu, jen řekla, že bychom si měly poslední večer užít, že jí to dlužím. Byla jsem v šoku a nerozuměla jsem tomu, co se děje. Ten večer byla milá, pily jsme víno a nakonec Jitka přinesla panáka na rozloučenou. Při zpáteční cestě Jitka nemluvila. Když jsme byly kolem půlnoci před ubytovnou, lehla si do mokré trávy na zem a začala křičet, že když s ní už nechci být, ať táhnu a nechám jí tam umřít, podřeže si žíly. Když jsem se k ní sehnula, že jí vezmu do náruče, abych jí odnesla na ubytovnu, kopla mě do břicha. Tak jsem dvě hodiny stála vedle a snažila se jí přemluvit, aby šla dovnitř, že si o všem promluvíme. Později souhlasila, šly jsme ale rovnou spát, za pár hodin jsem potřebovala jít uklízet. Když jsem se probudila a Jitka nikde nebyla a telefon nebrala. Našla jsem ji na stadionu, seděla tam a měla obrovskou podlitinu pod okem. Řekla jen, že pokud se nerozejdeme, odpustí mi, že jsem ji v noci zbila. Vím, že jsme byly opilé, ale že bych jí ublížila? Cítila jsem se hrozně, nevěděla jsem, co je pravda. Moc jsem se jí omlouvala. O dva dny později mě zastavila na stadionu trenérka, zda jsme s Jitkou v pohodě. Prý před dvěma dny byla nad ránem na stadionu, šla zabalit na soustředění a viděla Jitku, jak hlavou mlátí o umyvadlo. Ulevilo se mi, když mi tohle řekla. Zavolala jsem Janě, že odlétám. Jana mi poslala kontakt do organizace Rosa a tam jsem si domluvila schůzku hned poté, co se vrátím do ČR. Vše proběhlo hrozně rychle, již po telefonu jsem od pracovnice ROSY získala základní informace, jak být v bezpečí a které kroky podniknout, jako např. změnit si telefonní číslo, nebýt s Jitkou v kontaktu a hlavně informace, že nejsem vinná, ani zodpovědná za to, jak se Jitka cítí či co udělá apod. Bez Jany a organizace ROSA nevím, kde bych nyní byla. Trvalo mi pár měsíců, než se mi navrátila nějaká sebedůvěra a než jsem se dala dohromady, ale s lidmi kolem sebe jsem to zvládla.
Kristýna Bordeová