Na vratkých nohách se vypotácím z kanceláře, jako v mlze projdu chodbou a rozrážím dveře ven, abych se mohla nadechnout. Útroby mi svírá ledová ruky hrůzy, která ze mě mačká ledový pot, hučí mi v uších a srdce běží cílovou rovinku. Jsem přesvědčená, že umírám a ta představa mě děsí, protože se nestihnu rozloučit ani s dětmi, ani s mámou. A taky nechci umřít sama. Dopadnu na nejbližší lavičku a čekám, který úder mého srdce bude ten poslední. Postupně zjišťuju, že tep se zpomaluje a já pořád dýchám, pořád tu jsem. Začínám vnímat lehký vítr i závan čerstvě posekané trávy. Sundávám si sako a snažím se zjistit, jestli to, že žiju, je dobrá nebo špatná zpráva. Pořád mám zavřené oči, protože nemám sílu na to, abych je otevřela. Sbírám dohromady roztříštěnou mysl a pomalu si rozpomínám, co tenhle můj stav zapříčinilo.
Dneska dopoledne jsem měla první schůzku u právničky, kterou jsem oslovila s žádostí o zastupování u opatrovnického soudu. Chtěla bych se totiž rozvést, protože situace doma je k nesnesení. Můj manžel je navenek úspěšný podnikatel, galantní muž a přátelský otec našich dcer. Tohle je jedna jeho tvář, kterou se prezentuje. Druhou tvář má domácí a ta je manipulativní, zákeřná a násilnická. Ta druhá mě dostala na psychické dno a způsobuje, že naše dcery, kterým je 10 let a 13 let, dochází na terapii. Samozřejmě tajně, aby to otec nevěděl, protože by jim to zakázal. Protože podle něj žádné problémy nemají. Jediný, kdo má podle něj problém, jsem já. Jsem Soňa, je mi 43 let a pracuju pro farmaceutickou společnost. Kdyby Vám manžel někdy vyprávěl můj osobnostní profil, tak, jak ho popisuje mně, vyslechli byste něco o hysterické ženě, která nezvládá svoje výkyvy nálad a vyvolává problémy tam, kde nejsou. Podle něj jsem neschopná, nikdy bez něj nic nedokážu, nepostarala bych se ani o plyšáka, natož o sebe a dcery. Objektivní fakta? Mám vystudovanou vysokou školu, od 19 let pracuji a živím se sama, mám vlastní byt, vždycky jsem se starala a starám se o dvě dcery, vedu domácnost.
Mám pocit, že mě manžel nikdy za nic neocenil nebo mě nepochválil. Když se mi něco povedlo a dařilo, bral to jako samozřejmost, ale když se něco nepovedlo, tak to pro něj byla záminka, aby mě ponižoval, urážel, nadával mi, shazoval mě ve všech rolích, které pro mě byly důležité. Fyzicky mi nikdy neublížil, nikdy mi nedal facku, ale psychicky mě zadupal do země tak, že kdybych si mohla vybrat, tak bych si vybrala fyzický útok. Systematická destrukce mojí osobnosti trvá 14 let. Samozřejmě ne v jednom kuse. Opakovaně mi dokázal vnuknout naději, že už to bude dobré. Bude to dobré, pokud se změním nebo poučím a začnu se chovat jinak. Roky jsem si jeho výčitky brala k srdci, pracovala na sobě, měnila návyky tak, aby byl spokojený. A nikdy jsem té spokojenosti nedosáhla, vždycky přišel s něčím dalším. Roky manipulace. Teď to vím. Teď mám náhled, a to i díky terapii, kam docházím. Paradox. Roky mě posílal na terapie, aby mi někdo vysvětlil, že se chovám jako kráva. Tak i v tomhle jsem ho poslechla a objednala se. A terapeutka mi vysvětlila, co je to domácí násilí.
Uvědomila jsem si, že takhle žít nemůžu a nechci. Kvůli sobě, ale taky kvůli dcerám, které sice nikdy neviděly, že by táta mámu zmlátil, ale slyšely, jak táta nadává mámě sprostými výrazy, chová se k ní jako ke služce, dehonestuje ji, neváží si její práce nebo péče. Slyšely, jak táta říká mámě, že už není dobrá ani na sex, protože je po porodech vytahaná. Rozhodla jsem se, že bych chtěla odejít i s dcerami do bytu, který moje máma dříve pronajímala a teď by nám ho dala k dispozici. Finančně bych to i s pomocí rodiny zvládla. Můj manžel se o naše dcery nikdy nestaral, netrávil s nimi čas, nedělal s nimi úkoly, téměř o nich nic neví – o jejich zálibách, snech, potížích. Neví, kam dcery chodí k lékaři, na co mají alergii, kdy mají jaké kroužky nebo kdo je jejich nejlepší kamarádka. Domnívala jsem se, že na základě těchto fakt budou dcery soudně svěřeny do mé péče. Právnička mě však informovala o střídavé péči, která je nyní běžným rozsudkem u opatrovnických soudů. Samozřejmě jsem zaregistrovala, že mnohé kamarádky mých dcer jsou po rozchodu či rozvodu rodičů v tomto modelu péče, ale domnívala jsem se, že se na tom rodiče dohodli. Pokud je to v pořádku pro oba rodiče a pro děti, nevidím v tom problém.
Naše dcery se však otce začaly bát. Mnohokrát viděly a slyšely, jak na mě křičel, sprostě mi nadával, zastrašoval mě slovy, že mě dostane do blázince a vyhrožoval mi, že pokud udělám jakýkoli krok za jeho zády, bude to brát jako zradu a zrada je v jeho světě hrdelní zločin. Několikrát se stalo, že jsme jeli v autě, manžel na mě řval a vyžadoval po mně přiznání, že mám milence a pokud mu to odmítnu říct, při nejbližší příležitosti s námi nabourá. Tachometr v takových chvílích ukazoval rychlost více než 160 km/hod. Dcery se před otcem chovají zastrašeně, bojí se mu zavdat jakoukoli záminku k útoku. A mně puká srdce z toho, že v jejich chování vidím sebe. Nikdy si neodpustím, že jsem jim vybrala takového tátu.
Právnička mi sdělila, že otec má právo se vídat s dětmi. Zároveň s oběma dcerami bude hovořit sociální pracovnice z OSPOD nebo soudkyně a bude se ptát na jejich názor a přání. V této chvíli se mi udělalo špatně, začala se mi točit hlava, cítila jsem, že je mi na zvracení. Nedokážu si představit, jak se dcery s takovým úkolem popasují. Nedokážu si představit, co nás u soudu čeká. Po tom, co mi řekla právnička se bojím, že nebude bráno v potaz to, co jsme zažily. Co jsem zažila já, ale i dcery. Nevím, co mám dělat. Ze schůzky jsem se z důvodu nevolnosti omluvila. Potřebuju víc času, abych tyto informace zpracovala.
Co je lepší pro moje dcery? Abych zůstala v násilném vztahu nebo abych se vydala do boje a riskovala, že zatímco nyní dělám všechno pro to, abych je ochránila, tak v případě střídavé péče získá jejich otec neomezený prostor na to, aby se k nim dle svého uvážení? Kdo ochrání moje dcery, pokud se k nim jejich otec nebude chovat hezky? Chápu práva rodičů, ale volám po právech pro děti.
Soňa, 43 let.