Je považováno za neslušné, hovořit u dámy o věku. V příběhu paní Věry je věk důležitý. Paní Věra je naše nejstarší klientka, letos na jaře jí bude 82 let. Není to klišé nebo zdvořilostní fráze, když řeknu, že je to úžasná dáma, a že bych si přála její vitalitu, až mi bude polovina jejího současného věku. Je to nesmírně milá a laskavá žena.
K nám do poradny se objednala na základě doporučení své pečovatelky, která k nám docházela před několika lety, když se rozváděla. Paní Věru netýral partner, což je situace, kterou s klientkami řešíme nejčastěji. Paní Věru týrala její dcera.
Paní Věra nám s chutí pověděla svůj životní příběh. Seznámila se s manželem, když jí bylo 16 let. Jejímu Josefovi bylo o čtyři roky víc. Brzy se vzali, žili ve dvou místnostech rodinného domu manželových rodičů. Měli se rádi, vycházeli spolu dobře, těšili si, že spolu založí rodinu. Po čtyřech potratech už nevěřili, že se miminka dočkají… a roky utíkaly. Nakonec se dočkali a narodila se jim doslova vymodlená dcera Kateřina. Věře bylo téměř čtyřicet let. Roky strávené s dcerkou doma považuje za nejšťastnější období v životě. Věra s manželem dělali všechno pro to, aby dcerce nic nechybělo. Ona i Josef zažili období války a chtěli, aby se dcerka měla dobře. Až mnohem později si paní Věra položila otázku, jestli ji příliš nerozmazlovali… Jak ale paní Věra opakovala mnohokrát, bylo to „zlaté dítě, které jim dělalo samou radost.“
Dcera vystudovala, vdala se, s manželem měla celkem tři děti. Vnoučata byla pro paní Věru další životní radost. Vždycky dceři ráda pohlídala, když bylo potřeba. Pomáhala dceři, jak jen to šlo, i s domácností a když to bylo nutné, tak i finančně. Odrostla i vnoučata a s těmi si paní Věra uchovala moc hezké vztahy. S dcerou bohužel ne. Paní Věra vůbec nedokáže popsat, kdy se chování její dcery změnilo. Říká, že dceru hodně poznamenal rozvod, který následoval poté, co si její manžel našel mladší milenku. Krátce poté Kateřina onemocněla rakovinou prsu, dlouho se léčila, prodělala mnoho operací… Byla to zátěžová zkouška pro celou rodinu. Kvůli následkům nemoci se nemohla vrátit do práce, dostala invalidní důchod. Paní Věře připadalo, že toho na dceru bylo moc, že pod tíhou událostí zahořkla, zatrpkla, na všem viděla to zlé, přestala mít radost ze života.
Další ranou pro celou rodinu bylo, když zemřel Josef na masivní infarkt. Stalo se to před dvanácti lety. Kateřina se v té době poprvé zachovala tak, že ji paní Věra nepoznávala. Jakoby ji zajímalo jen dědictví. Chtěla, aby se paní Věra vzdala svého dědického podílu v její prospěch. Argumentovala tak, že nechce, aby si její maminka s čímkoli musela dělat starosti. Paní Věra však byla zvyklá si svoje záležitosti vyřizovat sama a naopak nechtěla být dceři na obtíž. Bylo kolem toho mnoho hádek, ve kterých si pak dcera nebrala servítky. Paní Věru to hrozně mrzelo, vždyť má jen ji, tak jí nakonec vyhověla. Přepsala na ni celý dům, dala jí dispoziční právo k účtu.
Kateřina měla finanční problémy, tak se časem nastěhovala do dvougeneračního domu k paní Věře. Každá tam měla svůj byt, byť o dvou místnostech. Kateřina začala Věřin život ovládat víc a víc. Něčeho dosáhla chytrou manipulací, jindy bylo zapotřebí výhrůžek a zastrašování. Pro paní Věru bylo nejbolestivější, když jí Kateřina řekla, že se postará o to, aby se s ní přestala bavit vnoučata a tím pádem ani neuvidí vyrůstat pravnoučata. Paní Věra za žádnou cenu nechtěla zůstat sama. Dcera časem docílila toho, že Věřin starobní důchod chodil na její bankovní účet, platila její složenky, nakupovala jen podle svého uvážení a na ostatní výdaje jí vyčleňovala kapesné.
Kateřina se o maminku nechtěla starat, tak jí najala pečovatelku. A paní Věra v ní našla spřízněnou duši. Jí jediné ukázala modřiny, které jí dcera v hádce udělala, když jí chytila za paže a třásla s ní. Před ní jedinou neschovávala modřinu pod okem, kterou jí dcera udělala, když na ni ta „kráva senilní“ promluvila ve chvíli, kdy na ni mluvit neměla. Pečovatelka první pojmenovala, že se jedná ze strany dcery o domácí násilí. Paní Věře trvalo čtyři roky, než si připustila, že jednání dcery opravdu přesáhlo všechny hranice. Vzala si od své pečovatelky kontakt na naši poradnu a objednala se.
Paní Věra nám popsala svou situaci a vyslechla si naši reakci. Vysvětlily jsme jí, jaké má možnosti, kdyby chtěla svou situaci aktivně řešit. To však paní Věra nechce. Nechce jít proti dceři, kterou přes všechno špatné miluje. Chce už hlavně v klidu dožít. Paní Věra se bála, že už k nám nebude moct chodit, když nás „neposlechne“. Vysvětlily jsme jí, že ji do ničeho nutit nebudeme. Tak nepracujeme. Moc bychom paní Věře přály pohodové a klidné dny. Víme, že s dcerou si takových moc neužije. Ale jedním z pilířů našeho poradenství je respekt ke klientce a k jejím rozhodnutím. Paní Věra je vděčná, že se může někomu vypovídat, když už toho je na ní moc a my máme dobrý pocit z toho, že jí naše konzultace pomáhají.
Mgr. Petra Suchanová, sociální pracovnice , ROSA – centrum pro ženy, z.s., www.rosa-os.cz