Dneska máme v rámci občanky přednášku. Je to super, protože to bude luxusní zašívárna, během který si můžu kreslit. Mám nachystanej skicák, tužku, trochu se skrčim za Šimona (díky za vysoké spolužáky) a vypla příjem. Když jsem po chvíli zvedla oči, docela mě překvapilo, že přednášet přišly dvě docela mladý holky z nějaký neziskovky. Působily sympaticky. O čem že to má dneska bejt? Násilí ve vztazích, hmm… Přednášející se nás snaží vtáhnout do děje, ptají se na náš tip ohledně výskytu domácího násilí v ČR. Tipla bych si 10%, ale prej se nemáme bát pořádnýho odhadu.. tak 15%, ať nežeru. Že 32%? To mi připadá jako dobrej úlet. Že by tři ženský z deseti zažívaly, jak je chlap mlátí? To se mi nezdá. Holky budou mít asi trochu deformaci z povolání. Znám to od mámy, je ortodontistka, tak každýmu hned kouká do pusy a představuje si, jaká rovnátka by fungovaly nejlíp… co trapasů jsem si s ní kvůli tomu užila. No, to je jiná kapitola. Tyhle holky asi za každou fackou viděj hned kdovíjaký násilí. Však asi taky nebudou normální, když dělaj takovou práci.
Přednášející pokračují dál a já jim nevědomky věnuju část svý pozornosti. Vysvětlují, že pod pojmem násilí si každý představí hlavně fyzický násilí – facky, rány pěstí, kopance, škrcení, ale že hůř je prožívaný psychický násilí – ponižování, kontrola, zastrašování, vydírání, vyhrožování. Ještě prej existuje ekonomický a sexuální násilí. A nejčastějc oběti zažívaj víc forem najednou. Pomalu mě začíná mrazit v zádech. Nechci je poslouchat, tak se znovu vracím ke svý abstrakci. Jenže… přistihnu se, jak je zase poslouchám se zatajenym dechem. Jedna ta holka popisuje, co se děje v násilnym vztahu a já začínám mít nepříjemnej pocit, že bydlí u nás doma. Ukazuje na obrázku tři fáze… v první fázi je doma jednoduše řečeno dusno, násilník je protivnej, podrážděnej, všichni kolem něj chodí po špičkách, aby zůstal v klidu, ale on si něco najde a začne útočit, což je druhá fáze. Zavírám oči a za víčky mi jede obraz minulý soboty. Máma servíruje bábovku za hrobovýho ticha a atmosféry, která by se dala krájet a otec začne řvát, že jí snad jasně řekl, že bábovku žrát nebude. Máma se rozbrečí, začne se obhajovat… ale cokoliv řekne, je jen motor pro jeho výlev. Abych to zkrátila, končí to pokaždý stejně, máma je podle něj píča/pizda/kráva, neschopná postarat se o domácnost a život s ní stojí za hovno. Slovník pana inženýra. Welcome to my world. Chvilku potom se otec tvářil, jako by se nic nestalo. Jak to říkala? Klidová fáze… jo, tak ta je u nás teď. Máme to vypozorovaný… vždycky po takovýmhle ventilu přijde období, kdy je otec jak mílius. To je ideální příležitost pro žádání třeba o příspěvek na kino. Než se to zase otočí do mínusu…
Ta holka pokračuje dál… že takhle to chodí i roky, a časem se to zhoršuje. Psychickým násilím to začíná a časem přibyde i fyzický a sexuální. To ne, to se u nás určitě neděje. I když, je pravda, že máma má špatnou srážlivost krve a hned se jí dělaj modřiny. Taky není zrovna šikovná, takže občas upadne, nedávno si narazila rameno… To přece… Co to říká? Že se oběti za svoji situaci styděj, zranění maskujou a vymejšlej si storky o tom, jak k nim přišly… To přece ne… Je pravda, že jsem mamku nikdy u toho zranění neviděla… Tak teď už tužku do ruky nevezmu, třesou se mi ruce, je mi na zvracení. Ještě že je přestávka, díky bohu. Letím na záchod a tam to vydejchávám. „Kami, Kami, seš tady? Seš v pohodě?“ To je Naďa, moje nejlepší kámoška. Už mě hledá. Vymluvím se na náhlou nevolnost a zalžu, že už mi je líp. Váhám, jestli se neomluvit z dalšího vyučování, ale nějaká protivná zvědavost mi to nedovolí.
Na přednášejících je znát, že z nich trochu spadla nervozita a jejich přednáška nabírá na obrátkách. Povedlo se jim to, co málokomu, maj ve třídě klid a je poznat, že je dost lidí se zájmem poslouchá. A ty, co neposlouchaj, je aspoň nerušej… Já se během chvíle přesouvám do druhé skupiny. Když mluvěj o zkušenostech teenagerů s násilím ve vztazích a dalších tématech, už je neposlouchám. Pořád si opakuju, co jsem slyšela v první hodině přednášky. Pořád mi zní v hlavě slova o tom cyklu násilí. Jak se oběti v jednotlivých fázích cejtěj… Je fakt možný, že tohle prožívá moje máma? A co jen máma? Že v tom lítáme všichni? Že je táta agresor? Násilník? To zní fakt děsivě… A co s tím?
Na chvíli se zaposlouchám do výkladu, teď mluvěj o svý práci. Ta jedna pracuje v poradně, kam oběti choděj na konzultace. Prej se tam raděj o tom, jak podat žádost o rozvod, vymýšlej bezpečnostní plány na stěhování. Mám husí kůži a je mi fakt zle. Jako v horečce si do batohu cpu leták tý neziskovky… Ta druhá mluví o azylovým domě, kde pracuje. Prej se tam schovávaj ženy, kterejm šlo o život, můžou tam i s dětma. Šlo jim o život, šlo jim o život, opakuje se mi v hlavě, víc nevnímám… Je prostor na dotazy spolužáků, ty pracovnice je nestihnou ani všechny zodpovědět. Sedím v lavici jako zařezaná. Jedna pracovnice jde za mnou a ptá se, jestli jsem v pořádku. Koukám na ní a tečou mi slzy.
V rámci různých projektů jsme s kolegyněmi navštívily několik pražských středních škol a pořádaly jsme semináře na téma násilí ve vztazích. Byly jsme překvapeny vnímavostí a zájmem studentů a studentek. Příběh Kamily je inspirován naší skutečnou zkušeností, kdy nám na semináři jedna dívka řekla, že v našem popisu chování násilníka poznává svého otce. Byl to pro ni obrovský šok, protože jsme poprvé pojmenovaly jejich rodinnou situaci jako domácí násilí. Dlouho věděla, že chování otce není v pořádku, ale pod pojmem násilí si primárně představovala fyzické útoky, kterých nebyla svědkem. Až poté, co nás slyšela mluvit o tom, jak oběti svá zranění schovávají, začala mít podezření, že je situace ještě daleko vážnější. Velmi ji to vyděsilo, takže bylo na nás, abychom jí poskytly „první pomoc“. Stručně jsme s ní probraly, jak nyní může postupovat. Své mamince předala náš leták s kontakty a sama si zašla ke školní psycholožce, která si ji „vzala do péče“. Kamila během semináře zvládla velmi obtížný krok – přiznala si realitu a kromě toho, začala jednat. Tímto všem obětem a jejich dětem vyjadřujeme uznání za statečnost, když chtějí svou rodinnou situaci změnit.
Mgr. Petra Suchanová, ROSA
Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.
