Manipulace slouží jako efektivní nástroj domácího násilí, prostřednictvím kterého pachatel získává kontrolu a moc nad obětí. Je to rafinovaná strategie, která podporuje oběť v iluzorním pocitu osobní degradace a závislosti na pachateli. Ano, všichni umíme manipulovat, přesto je rozdíl mezi více či méně vědomou manipulací, která nemá za cíl ublížit či tou vědomou, která ublížit chce.
Gaslighting je pojem řadící se pod psychické násilí. Jeho nástrojem je psychická manipulace a citové zneužívání, prostřednictvím kterého se pachatel snaží ve druhém jedinci vzbudit pochybnost o sobě samém, což v důsledku vede ve zpochybnění vlastní paměti, vnímání reality a svého zdravého rozumu. Cílem je, aby se manipulovaná osoba stala na pachateli závislá a on nad ní získal plnou kontrolu i moc.
Může se nabízet otázka, z jakého důvodu manipulovaná osoba ve vztahu zůstává? Gaslighting je rafinovaná strategie. Na začátku stojí zamilovanost, vše ve vztahu je intenzivní a silné. Touha vidět na tom druhém jen to dobré je silnější, než reálnější náhled. Je to období, kdy se navzájem poznáváme a zjišťujeme, co je pro druhého nejpalčivější. A již v tomto okamžiku může být kultivováno semínko pochybností o sobě samé. Jak? Zcela nenápadně a plíživě. Funguje zde princip „vařené žáby“. Např. v dětství babička před vnučkou prohodí: „ty máš ale pořádné ručičky“ a nyní tahle již dospělá žena žije s představou, že má tlusté ruce, stydí se za ně, byť je štíhlá. Zamiluje se do charismatického muže, a když spolu sdílí intimní chvíle, žena se před ním kvůli svým pažím stydí. On to vycítí, ona se podělí a on na to, že zbožňuje její krásné paže. Jenže časem nastávají momenty, kdy si tu a tam udělá legraci z „jejích ručiček“ a když se žena ohradí, otočí to tak, že to je jen láskyplné škádlení. To se přeci dělá, když druhého miluješ. Jindy jí uvidí před skříní, jak si vybírá oblečení a když si konečně vybere, on jen tak prohodí, zda si nechce vzít to tričko s tím delším rukávem. Když se žena podiví, zda si opravdu myslí, že má tlusté ruce, jen řekne: „Prrrr, to si myslíš ty, ne já. To na mě neházej, nene.“, on přeci jen chce, aby se cítila dobře, ale pokud jí vadí, že má o ni starost, je to fakt smutné a urazí se. Ona se nakonec cítí provinile a ještě se omluví, že to tak nemyslela a děkuje mu, měl pravdu, to tričko s delším rukávem je lepší. Jindy spolu jdou parkem, ve kterém nějaká žena cvičí jógu a on jen tak prohodí: „Ta ale má pěkně vyrýsované ručičky.“ a obejme ji přes ramena. Jindy jí pošle odkaz s kurzem na zpevňující cvičení. Když se ho zeptá, proč jí to poslal, odpoví, že přeci sháněla nějaké cvičení, chtěl jen pomoc. Jenže ona si nevzpomíná, že by vůbec něco takového řekla, nyní si ale už není jistá, nechce se hádat, proto si řekne, že to asi musela říct, přeci by jí nelhal a nakonec mu poděkuje. Jak můžeme vidět, pachatel používá metodu zmatení a lhaní.
Postupem času se stává čím dál častěji, že něco nesedí. Ona připraví romantickou večeři a on nikde. Když konečně přijde, diví se, proč je doma dusno. Na stole vidí večeři, svíčky. Začne tím, že nerozumí tomu, co se děje. Ona, že přišel o dvě hodiny později, než byli domluveni a kde byl. On vyjede, že je unavený, v práci toho má nad hlavu, nestíhal řešit kolik je hodin! A pak přijde domů a tam dusno! Ona, že byli přeci domluveni, že si udělají romantickou chvilku u sushi a stačilo napsat, že se zdrží. On na to, že tohle je šílené, že jí přeci pár dní zpět říkal, že jde s kamarádem na večeři, takže proč „vyšiluje“ a jaká romantická chvilka? Rozzlobí se, křičí, že je v práci v obrovském tlaku a když přijde domů, přijde si jako blázen nebo: „jsi blázen Ty“? A odejde. Ona propukne v pláč a cítí se zoufale. Vůbec nerozumí tomu, co se stalo, vždyť byli domluveni a najednou večeře s kamarádem? Kdy se o tom zmínil? Vždyť se domlouvali na společné večeři. Nebo ne? A začne pochybovat o tom, jak to celé bylo, ztrácí se v tom, není si jistá. Proč by jí přeci lhal, musela se splést. Skoro celou noc nespí a čeká, kdy přijde. Když se ráno doma objeví a přinese jí koláč k snídani, přivítá ji slovy, že přespal u kamaráda, potřeboval už nic neřešit a nese jí sladkou snídani, protože mu z těch věčných diet přijde, že není „ve své kůži“, fakt zapomíná. Ona je strašně unavená, ale šťastná, že ho vidí. Padne mu kolem krku a omlouvá se mu. Možná jí zprvu napadalo, že něco nesedí zvenku, ale s přibývajícími situacemi začne zpochybňovat to, jak to vnímá ona a zda si ty situace dobře pamatuje. Vlastně už pomalu neví, jak to bylo přesně a více se začne identifikovat s tím, co o ní říká její partner: „Možná má pravdu a jsem fakt blázen.“. Další metody, které mimo již zmíněné, pachatel použil, je protiřečení a znehodnocení.
Situace a četnost těchto incidentů naberou na intenzitě. Manipulující osoba postupně zkouší, kam až může ve vztahu k druhému zajít a tak zachází, kam až jen to jde. Na poslední chvíli jí naštvaně řekne, proč ještě není oblečená a zda opravdu chce jít takhle? Ona nerozumí, neví, že by se někam chystali. On vystartuje, že to snad nemyslí vážně, už měsíc jí opakuje, aby nezapomněla na firemní večírek, na který přiletí i šéf z Londýna: „To mi děláš naschvál?! Ty nevíš, jak je to pro mě důležité? Jsi sobecká jako Tvoje matka! Nejsi schopná zapamatovat si ani něco tak primitivního, jako je jedno datum v měsíci? Ani to málo nesvedeš? To dovede i opice!“. Celá se třese, v hlavě jen slyší, že to zase „podělala“(tohle již moc dobře zná, je to tu zase), je neschopná, k ničemu. Vůbec neví, co si má vzít na sebe, cítí se paralyzovaná. Zoufale na něj kouká a omlouvá se. Vezme si na sebe modré šaty a slyší: „To snad ne, jdi se převléknout, ať mi neděláš ostudu!“. Na večírku se k ní před kolegy chová galantně a pozorně. Když jim ale při večeři přinesou dezert, jsou sami, on jí ho vezme a jen dodá, že ho jistě nebude, sladké fakt nepotřebuje, štípne jí do boku a začne se smát, při tom jí políbí ruku. Ona se na večírku trošku opije, a když se vrátí domů, křičí na ni, proč ho zesměšňuje, že ho jen ponižuje. Ona se snaží bránit, neví, že by něco udělala, byla jen milá na jeho kolegy. To je už běsný, křičí, že je to „kurva“, co se natřásá před jeho kolegy. Že může mít hromadu jiných, krásných, hubených a hlavně chytrých žen. Kdo by s ní byl?! Ona se třese, už ani neví, kým je a má strach, že jí opustí. Občas má pocit, že bez něj není nic. Klečí u něj a pláče, prosí ho o odpuštění, nechce o něj přijít. On se prudce zvedne, až jí shodí na záda a opět beze slova odchází a vrací se ráno. Ví, že nebude spát a bude na něj čekat. A ráno zcela vyčerpaná, dezorientovaná přijme cokoli, s čím přijde a ještě se mu omluví. Pokud bychom pokračovali, můžeme se dostat až tak daleko, že ona sama za sebe již nic nerozhodne a o všem pochybuje. Už to nebude žena, která ho dle jeho slov ponižuje, ale „..tlustá špína..“, „..chápu, proč tě otec opustil..“, „..nedivím se, že s tebou bývalý nespal..“, apod. Tu a tam může přijít i rána, kterou si pochopitelně zaslouží. A absolutní popíraná toho, co se stalo: „Tohle jsem nikdy neřekl, jsi fakt blázen, jdi se léčit!“, „Nikdy bych Tě neuhodil, co to plácáš!“, a snižování toho druhého, jak již zaznělo výše.
Pokud poodstoupíme, můžeme se podívat na komunikační cíle obou stran. V racionální rovině se jedna strana snaží dobrat cíle pomocí známých faktů (co se reálně stalo, kdo co řekl, chtěl apod.) a snaží se o porozumění. Kdežto druhá strana má za cíl dosáhnout za každou cenu toho (lež, zmatení, popření, protiřečení, citové vydírání apod.), čeho ona chce. Pokud se setkají, přichází na řadu emocionální rovina a s ní související citové vydírání. Z jakého důvodu jsme ochotni popírat realitu a znevažovat svojí paměť a hodnotu? Stačí špetka pochybnosti o sobě samé, a pokud neprohlédnu manipulaci, jsem často ochotná udělat hodně proto, abych dokázala, že nejsem přeci ta „špatná“. Stačí zatlačit na „strunu“, kde si nejsem jistá sama sebou, kde mám pochybnosti a zde se dostávám na stranu, ve které mohu být v moci toho druhého. Může to mít ale řešení. Prvním krokem je si uvědomit, že se jedná o manipulaci (což není snadné). A když mi druhý např. říká: „Jsi afektovaná kráva!“. Výstupem pro mě může být, že klidně jí mohu být, pokud mě tak druhý vidí, ale ptám se dál, sama sebe: „Sedí mi to?“, „Vnímají mě tak mí přátelé?“ a výstupem může být, že prožívání emocí je naprosto v pořádku, zdravé a nesedí mi to, necítím se jako „afektovaná kráva“. Takže OK, mohu s tím žít, že mě tak vidíš, já se tak nevidím. Nicméně po dlouhé cestě, kterou člověk stráví v toxickém vztahu domácího násilí, je cesta ven opět postupným procesem. A proto jsou tu organizace Rosa, Acorus, Bílý kruh bezpečí a jiné, abyste v tom nemuseli být sami.
Mgr. Kristýna Bordeová