Dnes ráno vstávám se smíšenými pocity. Mám za sebou hroznou noc, protože mě manžel znovu napadl. Včera večer jsem byla s kamarádkami v kině, pak jsme zašly na víno a trochu se zapovídaly. Manžel mi mezitím 8x volal a napsal mi 12 SMS zpráv, ale já měla ještě z kina ztlumený zvuk, takže jsem nereagovala. Tím pádem jsem nezodpověděla kontrolní dotazy, kde jsem, s kým, co tam dělám… Nutno dodat, že odpovědi na tyto dotaz znal, protože jsem mu samozřejmě řekla, kam jdu a s kým. I o děti bylo postaráno. Bylo mi s kamarádkami moc dobře, úplně jsem se uvolnila, což se mi doma už hodně dlouho nepovedlo. Před domem, když jsem se podívala na mobil, jsem dopadla zase rovnýma nohama do reality. O vystřízlivění nemůže být řeč, měla jsem jen dvě deci bílého. Kdybych tam neměla děti, nic by mě nedonutilo se k manželovi vrátit.
Tak jsem se zhluboka nadechla a odemkla si. Naděje, že manžel můj příchod zaspí, zhasla hned v předsíni, kde mi bez varování dal pár facek a kopanců, až jsem upadla na botník a bolestivě si narazila rameno. Tváře mi hořely nejen bolestí, ale i ponížením, na nohou se mi rýsovaly modřiny. Řekla jsem, že nemá právo mě mlátit, že jsem nic neudělala. Dostala jsem další dvě facky a kázání, že se chovám jako kurva a ne slušná manželka a máma od dětí. Následoval výslech, kde jsem byla, s kým, co jsem tam dělala. Urážky, nadávky, obviňování. Musela jsem ukázat lístek z kina a následovala další kontrola. Těžko se mi to popisuje, ale manžel zkontroloval, zda jsem mu nebyla nevěrná. Zjištění, že nenašel žádné stopy, mu viditelně zlepšilo náladu a začal se dožadovat plnění manželských povinností. Řekla jsem mu, že po tom, že předvedl, opravdu nemám náladu, ale to už jsem ho ze sebe nemohla sundat. Nějak jsem to přetrpěla a odešla na toaletu a umýt se. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.
Teď ráno vstávám s pochmurnou náladou, ale před dětmi se snažím nedávat nic najevo. Ptám se jich, co je dnes čeká ve škole, chystám snídaně, balím svačiny. Odpovědi neposlouchám, myslí nepřítomná se směju, když vidím, že se smějí děti. Pak je odvezu do školy, stavím se na nákupu a vracím se domů, kde mě čeká úklid a pak korektury. Na manželovo přání pracuji totiž jen na poloviční úvazek a z domova. Celý můj život se točí kolem manželových přání. To, jak se oblékám, líčím, češu, jaký používám parfém. Když ho to popadne, určuje mi i jaké si mám vzít spodní prádlo. Nevím, kdy se to zvrtlo do současné podoby. Šlo to nenápadně, postupně… Nevěřila bych, že se to může stát mně. Byla jsem vždycky tak samostatná, úspěšná a proto sebevědomá. Sebe samu teď nepoznávám a nevím, jak z toho ven. Vím však, že mám zodpovědnost za tři děti, které miluju nejvíc na světě. Jsou to, co se mi v životě nejvíc povedlo a chci pro ně to nejlepší. Jsem si jistá, že se mi pořád drží je držet stranou od našich problémů.
Poslední dobou mi to ale začíná přerůstat přes hlavu. Mám pocit, že je manželovo chování čím dál horší. On to vlastně není pocit, ale děsivá jistota. Pamatuju si, když jsem měla šestinedělí s Amálkou a manžel se ke mně choval naprosto odporně, jak jsem si říkala, že by bylo lepší, aby mi dal pár facek, že bych měla důvod odejít. Netrvalo dlouho a na facky došlo, ale to už jsem měla i Adámka a první velký útok přišel, když jsem čekala Alenku. To jsem nevydržela a svěřila se tchyni, která mě koneckonců viděla den po útoku, kdy jsem na jedno oko vůbec neviděla, měla jsem vykloubený prst a na krku viditelné stopy po škrcení. Nevím, jakou reakci jsem čekala, ale určitě ne takovou, že bude neoblomně stát za svým synem a jeho chování schvalovat. Prý musel mít důvod mě potrestat, bezdůvodně by mi to neudělal. V první chvíli mi vyrazila dech, ale vzápětí jsem se snažila jí popsat, co jsem udělala tak hrozného, že se nezdráhal mě napadnout v těhotenství. Zapomněla jsem mu nachystat tašku na tenis… při tom všem flákání se doma s dětmi… za jeho peníze.
Od tchyně jsem se pochopení ani pomoci nedočkala a její chování vůči mně hodně ochladlo. Navíc mě začala hlídat, když byl manžel třeba na služební cestě. Chodila na neplánované návštěvy, kontrolovala dům, když jsem nebyla doma a dokonce volala pediatričce, aby se zeptala, zda děti nechávám řádně očkovat a zda je pravda, že to mučení Adámka, které třikrát denně dělám, mi ona nařídila. Tím mučením myslela tchyně Vojtovu metodu, kterou jsem cvičila, protože Adámek při pasení hříbátek nezapojoval správné svaly… V čem mě nestíhal dostatečně kontrolovat a terorizovat manžel, to zastávala tchyně. Deptala mě svými dotazy a zpochybňováním všeho, co se týkalo péče o děti i vedení domácnosti. Velmi rychle jsem získala pocit, že neumím správně vyprat prádlo, a že nejsem dobrá máma, když mám málo mateřského mléka a musím dokrmovat Sunarem. Z kolotoče výčitek a sebeobviňování jsem se dostala, až když děti nastoupily do školky a já viděla, že jsou šikovné a bezproblémově se adaptují. Pomohl mi i návrat do práce, byť jen napůl úvazku a z domova, protože si manžel nepřál, abych pracovala v kolektivu. To jsou drobná zlepšení, ale proti nim stojí manželovo horší a horší chování.
Nevím, jak z toho ven, ale vím, že proti sobě nemám jen agresivního, manipulativního a inteligentního člověka s dobrým postavením a nadprůměrným platem, ale taky ženu, která ho v rámci zvrhlé opičí lásky ve všem podporuje a se vším mu pomáhá. Bojím se, že by mu dosvědčila u soudu cokoliv, co by si vymyslel. Moje maminka už nežije a tátu jsem nikdy nepoznala, tak se cítím osamělá a znevýhodněná, i když to asi zní zvláštně. Moc bych potřebovala mít někoho, komu bych se mohla svěřit a kdo by mě ujistil, že nejsem divná, když mi manželovo a tchynino jednání vadí. Nečekám, že by moji situaci někdo vyřešil za mě, ale byla bych vděčná za podporu a povzbuzení. Linda, 33 let