Nevím, co mám dělat. Doma je to poslední dobou vážně hrozný. Máma s Leošem se pořád hádají. No nevím, jestli se tomu dá říkat hádka… V pohodě to mezi nima není už delší dobu, ale poslední měsíc se to vážně hrotí.

To, co se stalo před měsícem, považuju za zásadní zlom. Máma přišla z práce hrozně unavená, viděla jsem to na ní. Ale místo, aby si sedla k televizi a dala si nohy na stůl, začala chystat teplou večeři. Říkala jsem jí, že stačí namazat chleby, ale nechtěla o tom ani slyšet, že prý Leoš teplou večeři potřebuje. Když měla nachystáno, dala se do úklidu. To už jsem nekomentovala a radši jí pomohla, aby to měla rychleji. Leoš máminu snahu ale neocenil, jídlo mu prý nechutnalo a vyčetl jí nevyleštěné zrcadlo. Když jsem viděla, že jde pro leštěnku, aby okázala demonstroval, co všechno musí za mámu doma dělat, obrátila jsem oči v sloup. Bohužel to Leoš zahlédl a tak přišlo kázání. Radši jsem šla k sobě do pokoje. Tak druhou část kázání schytala máma – že jsem spratek, špatně mě vychovala, čemuž se není co divit, protože sama je neschopná… Už jsme to obě slyšely mockrát.

Šla jsem brzy spát a v noci mě vzbudil hluk, který jsem nejdřív nedokázala identifikovat. Pak jsem poznala mámin tlumený pláč a Leošův hlas, jak na ni křičí. Hrozně jsem chtěla jít mámě na pomoc, ale tělo mě neposlouchalo, akorát jsem se schoulila pod peřinu a nakonec usnula. Ráno jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi všechno nezdálo… Máma sice vypadala trochu zaraženě, ale Leoš se choval moc hezky, pozval ji do kina. Klídek a pohoda jim vydržely asi týden, během kterýho jsem uvěřila tomu, že je mezi nima všechno v pohodě. Chtěla jsem tomu věřit. Popravdě… až mi s tím cukrováním lezli na nervy, v jejich věku je to přece jen trochu trapný. Ale zase bylo fajn vidět mámu spokojenou. Jenže pak začalo bejt doma dusno. Leoš byl protivnej, máma jako by ustrašená. Nechtěla jsem provokovat, tak jsem byla co nejvíc mimo domov. Už vím, že když má Leoš tuhle náladu, je lepší se mu vyhnout.

V noci se ta situace zopakovala, zase mě vzbudil mámin brek. Tentokrát jsem se vyplížila z pokoje a poslouchala za dveřma ložnice. Když mi došlo, že zvuky, který slyším, jsou facky, hrozně jsem se vylekala a utekla zpátky do pokoje. Tam jsem se rozbrečela a nadávala si, jakej jsem srab, že ani za mámou nejdu. Ale bála jsem se, že to tím ještě zhorším, nebo že mě Leoš taky zmlátí. I když jsem si myslela, že už neusnu, usnula jsem a ráno se mi strašně ulevilo, když jsem uslyšela mámin hlas. Chystala v kuchyni snídani. Všimla jsem si, že si ten den nanesla silnější make-up. Tvářila se, že je všechno v pohodě, ale oči měla smutný. Leoš se choval jakoby nic, dokonce se pokoušel o nějaký vtípky. Hnusák. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Když odešel do práce, zeptala jsem se mámy, jestli je všechno v pohodě. Odpověděla, že jo, a honem odvedla řeč na školu. Průhledný.

Klid vydržel jen pár dní a Leoš už se zase choval naprosto nesnesitelně. Máma podle něj dělala všechno špatně, pořád se mu něco nezdálo. Bylo to šílený. Máma má svatou trpělivost, já už bych mu něco řekla. A pozdě večer mě zase vzbudily zvuky z ložnice. Máma plakala a naříkala tak, až mi naskočila husí kůže. Vší silou jsem vzala za kliku ložnice, ale bylo zamčeno. Šílená strachem jsem lomcovala klikou a křičela, ať okamžitě otevřou dveře. Po chvíli je otevřel Leoš, evidentně zaskočenej mojí přítomností. Akorát popadl bundu a odešel z bytu. Běžela jsem k mámě, ošetřila jí šrámy na obličeji a pro jistotu zavolala záchranku, protože se uhodila do hlavy a zvracela. Odvezli ji na vyšetření. Jela jsem s ní, sama doma bych nezůstala ani chvilku. S mámou jsme nemluvily, jen se držely za ruce. Když mi chtěla všechno vysvětlit, přerušila jsem ji, že všechno vím, že jsem to slyšela. To mámu rozbrečelo. Doufala, že jsem nic neslyšela…

Bylo to hrozně těžký. Leoš se začal strašně snažit a přemlouval mámu, aby ho vzala zpátky. Nosil jí kytky, dárky, zval do kina, na večeře, div neklečel na kolenou, aby ho vzala zpátky. Už jsem si myslela, že mámu překecá. Naštěstí mamka docházela k psycholožce, která jí řekla, co jsou tyhle násilný typy zač. Že se jim nedá věřit a jen tak se nezmění. Společně jsme to zvládly. Jsem na mámu hrozně moc pyšná.

Magda se ocitla v nepříjemné situaci. Podezření, že otčím bije její mámu, se časem změnilo v jistotu. Magda naprosto pochopitelně nevěděla, co si se situací počít. Jaké měla možnosti? Mohla se někomu svěřit. Ať už někomu z rodiny, kamarádce nebo třeba učitelce nebo školní psycholožce. K dispozici jsou i bezplatné nonstop linky důvěry. Tím by se situace nevyřešila, ale aspoň by se jí ulevilo, nebyla by na to sama. Mohla se obrátit na poradnu, kde mají s podobnými situacemi zkušenosti. Když slyšela, že otčím maminku napadl, mohla také zavolat Policii ČR – linku 158. Zasahující hlídka by poté Leoše vykázala z jejich bytu. Maminku by pak kontaktovalo Intervenční centrum a jeho pracovníci by jí nabídli pomoc s řešením situace. Magda si zaslouží velké ocenění za to, jak zasáhla a mamince pomohla. Prokázala velkou statečnost a na svůj věk nebývalou vyzrálost.

Pokud tenhle článek čte někdo, kdo je v Magdině situaci, může využít některý z níže vypsaných kontaktů:
Telefonní linky
112 – Integrovaný záchranný systém
158 – Policie ČR
116 006 – Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí  (nonstop)
602 246 102 – SOS linka ROSA pro ženy oběti domácího násilí (po-pá 9-18 hodin)

Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.

Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.