Jaké jsou největší problémy a překážky v tom, aby se ve české společnosti sjednotil pohled na problematiku domácího násilí? Na to jsme se zeptali bývalého ministra práce, premiéra a eurokomisaře Vladimíra Špidly.
Třicet let existence organizace ROSA – centrum pro ženy stále zaznamenáváme u veřejnosti ale i u politiků rozporuplné názory, kdy stále není jasné zda je domácí násilí jev a problém celospolečenský, nebo okrajový, či je to vnitřní záležitost rodiny, do které stát, veřejné instituce nemají právo zasahovat. Jaká je realita?
Jednoznačně je to celospolečenský problém. Jednak pro vysokou rozšířenost, kdy skrytá, latentní část je podle všech výzkumů ještě větší než část zveřejněná. Když se člověk dostane do situace oběti domácího násilí, má jen malou šanci se z této z řady hledisek složité situace sám dostat, a to i s pomocí rodiny. Osvobození se od násilí je složité a odehrává se v tak brutálním prostředí, že to v české mononukleární rodině, která navíc příliš neudržuje vnitřní kontakty, sám často nezvládá. Navíc násilí je kulturně podmíněné.
To znamená co?
V naší společnosti má ještě velmi silnou pozici konzervativní názor na postavení žen. Stále se předpokládá, že se žena musí podřídit. Musí se obětovat rodině, Právě v koncepci povinné oběti se skrývá velmi tvrdý nátlak. Navíc je u nás vyšší ochota použít násilí v rodině. Příkladem může být bití dětí. To vše v zvyšuje přítomnosti partnerského násilí.
Máte za sebou třicetiletou bohatou dráhu politika. Kde je příčina, že se pohled za třicet let nesjednotil?
Problém spočívá v konzervatismu české společnosti. Ani ne tak v hodnotovém konzervatismu, jako v tom, že nechceme, aby se něco moc hýbalo či někam posouvalo. Co existuje, co bylo, je dobře. Domácí násilí tady bylo, tak je to fakt a co s tím. Proč se tím zabývat. Je to samozřejmě individuální záležitost, závisí také na tom, zda se politik s násilím sám, nebo v okolí či rodině setkal, zda s tím má nějaké zkušenosti. Obecně je to považované za téma, které nepřináší body.
Má na postoje veřejnosti či politiků také vliv ideologie, víra? Na základě našich zkušeností řada politiků problém zná, ale řešení, pojmenování problému je v rozporu s jejich náboženským přesvědčením.
Víra rozhodně nechrání. Pamatuji se na studie, které ukazovaly, že výskyt domácího násilí není v pevně věřících rodinách ať křesťanských tak židovských nižší. Žádnou dobrou teorii pro vysvětlení nemám, Snad jen, že víra v sobě obsahuje prvek podřízení se nadlidskému řádu a to dost často vede nátlaku, který snadno, muže překročit hranici přijatelného. Prostě věřící rodiny na tom nejsou lépe.
Ve své knize mapující váš politický život zmiňujete, že ministr má jen malou možnost řešit konkrétní problémy, ani se k němu nedostanou. Jeho úkoly jsou jiné. Konkrétní případy řeší pracovníci ministerstva. V této souvislosti si vzpomínáme na desítky připomínek, dopisů, návrhů, proseb, které jsme ve vztahu k domácímu násilí adresovali za třicet let naší existence právě k rukám toho kterého ministra. Občas jsme nedostali ani formální odpověď. Bylo to zbytečné, mělo ty smysl?
Má to smysl, protože platí rčení, tlučte a bude vám otevřeno. Musí se tlouci na stejné dveře , ale i na jiné, znovu a znovu. Jde totiž o politické rozhodování, a to vyžaduje vždy dlouhou dobu než něco secvakne, vytvoří se proto vhodné podmínky a situace, než se něco změní. Ovšem dopisy ministrům samy nestačí. Je potřebné využívat i další možnosti kampaně a někdy i kontroverzní. Uvedu konkrétní případ. ČSSD dlouhodobě prosazovala registrované partnerství, zhruba pět let ve sněmovně. Poprvé jsme drtivě prohráli, pak jsme byli jen vyhnání a nakonec to klaplo. Ale je pravda, že to trvá věky.
Stejný odpor budí nyní Istanbulská úmluva. Její největší odpůrci o ní tvrdí naprosté nesmysly, hrozí například tím, že smlouva napomůže vytvářet koncentračními tábory pro děti. Často nakonec zjistíte, že tito hlasatelé apokalypsy úmluvu ani sami nečetli.
Istanbulská úmluva je úmluva. Kdo se pohybuje v politice ví, že právě úmluva se velmi pečlivě připravuje, berou se v potaz všechny názory, pečlivě se přepracovává a formuluje, aby se odstranili všechny nejasnosti, možnosti dvojího výkladu. Připravuje a prosazuje ji velká skupina, která nechce ale ani si nemůže dovolit, aby nějaká skupina byla opomenuta či znevýhodněna. I proto nemůže být Istanbulská úmluva extrémně genderový text. Většina námitek, které se uvádějí u nás je vymyšlená a textem nesouvisí.
O to se snažíme kritiky úmluvy stále přesvědčovat, ale zdá se nám to marný boj.
Není, rozhodně to není marný boj. Mou osobní zkušeností je to stále znovu a znovu zkoušet. Pak jste najednou překvapení, že se věci pohnuly a ani nevíte, kdy k té změně došlo.
Ale přesto, proč konkrétní politik, jeho názory znáte a zdají se vám rozumné, veřejně neodsoudí násilí ?
Zejména před volbami zde hlavní roli hraje obava či strach, že politik ztratí některé hlasy. Jeho postoje pak nabývají zcela jiné podoby. Objevují se obavy z různých dezinpretací jeho slov, překrucování. Zejména proto, jak jsem již řekl, že naše společnost je konzervativní, takže i politici nemají odvahu nebýt konzervativní. A navíc otázka domácího násilí zasahuje nejhlubší vrstvy naší duše. Je komplikovaná, vyžaduje velkou empatii k pochopení oběti a v primitivní politické kalkulaci přináší jen málo.
To je zvláštní u národa Jana Žižky
To není optimální příklad, vzpomeňme jako husitští konzervativci zametli s opozicí ve vlastních řadách.
Za dobu naší třicetileté činnosti jsme zaznamenali, jak postupně z volebních programů politických stran mizí ženská témata a zmínky o ženách vůbec. Proč?
A jsme opět u konzervatismu, obav z obviňování a ztráty politické pozice. Například před mnoha lety, když jsme se chystali vstoupit do EU a jednotlivé země si nás proklepávaly, tak například ve Francii mě zaujal výzkum, podle kterého 75 % Čechů si myslí, že by ženy měly zůstávat v domácnosti a přestat pracovat.
Emancipace a rovnoprávnost jsou prostě brány jako rušení starých pořádků. Z toho mají politici ale i část občanů obavy.
Někteří politici neochotu podporovat boj proti domácímu a genderově podmíněnému násilí ve společnosti svádí na ekonomiku. Jedním z důvodů odmítání Istanbulské úmluvy je i argument, že její implementace by stála hodně peněz.
Nesmysl. Ekonomika s tím nemá v zásadě nic společného. Náklady, které jsou na tyto služby poskytovány, jsou tak z celorepublikového či ministerského pohledu tak malé, že je ani leckdy nedokážeme rozúčtovat. Pokud vím, lze dobře dokázat, že ekonomické ztráty v důsledku domácího násilí jsou značné. Zmlácený člověk těžko radostně pracuje. A navíc mi připadá zvláštní smířit se s odporným a krutým fenoménem abychom tak zvaně ušetřili. Utrpení způsobené domácím násilím je srovnatelné s utrpením nejtěžších chorob. Ještě jsem nezaznamenal výroky, které by říkaly, že nebudeme léčit zhoubné nádory protože je to drahé a prognóza nebývá dobrá.
Je to otázka postoje. Když Václav Klaus útočí na ekology, používá termín ekologismus. Já bych řekl že v současnosti se našeho myšlení zmocnili ekonomisté. To znamená, že to, co není v ekonomických kolonkách, ekonomicky číselně vyjádřitelné, neexistuje.
Utrpení, život s násilím, se ekonomicky vyčíslit nedá. Tudíž neexistuje, nemá žádnou číselnou hodnotu. Proto je každá suma z rozpočtu, která se na to dá, sporná, vypuknou diskuse, proč to podporovat. Bojoval jsem s tím v různých pozicích, institucích. Utrpení není komodita, tak proto není vnímáno.
Kde vidíte největší problém i pro neziskový sektor, ale i pro oběti domácího násilí, pro uživatele sociálních služeb?
V tom, že, že levice prohrála boj o kulturního hegemona, prohrála boj o otázku, zda chudoba, sociální problémy je osobní selhání, nebo je kulturně a společensky podmíněná. Vždy jsou samozřejmě přítomny všechny složky, ale v současnosti se prosazuje myšlenka, že chudoba, každá neobvyklá osobní situace, je vaše vina. Je-li to vina osobní, tedy ve vašem případě znamená např , že si žena našla špatného partnera. To je fundamentální problém. Když je někdo vinný, tak za to má být trestán a nikoli, že mu něco dáváte. Pak vám jakékoli prostředky připadají velké a máte problém.
Z důchodců se teď dělají nepřátelé veřejných rozpočtů. Skryté násilí, násilí silnějšího vůči slabšímu násilí vůči seniorům o tom se už nemluví vůbec, i když je rozšířené. Spíše se setkáte s názorem, a to i u politiků, že oni to už nějak doklepou, tím se nemusíme zabývat.
To nezní moc optimisticky.
Ono se to změní, ale jen vytrvalým a urputným zápasem. Je to konfliktní agenda. Bez boje to nepůjde.
Díky projektům Evropské unie se v Česku rozvíjí se neziskový sektor. Neziskovky si ale někdy ztěžují že naše vnitřní, české podmínky jejich uplatnění a kontroly jsou velmi jsou nadměrně složité, zbytečně přísné, nepřehledné, pružně nereagují na růst cen. Ví to evropská komise?
Jaké jsou podmínky pro dotace v jednotlivých členských zemích, tak to se hodně nechává na členských zemích. I když reálně, při vytváření pravidel, EU určité pravomoci má. Nutná je proto spolupráce mezi EU a členskou zemí. Ale jak říkali vždy experti EU na Česko – je jsme země „komplexní“. Čímž mysleli, že náš systém je nesmyslně složitý. Na tom je třeba pracovat.
Jak nás vlastně vidí v EU?
Jako každá jiná členská země se svými problémy, které jsou prostě součástí politického provozu. Pro mě je překvapivé, že ve výzkumech, které hodnotí postoje v Česku v porovnání s jinými zeměmi vycházíme jako nesolidární, silně konzervativní země. Opakuji, konzervatismus a nízká ochota k solidaritě jsou našimi aktuálními kulturními charakteristikami a politici se proti tomu často netroufnou vymezovat.
PhDr. Jiří Vavroň