Natálie se ve svých 56 letech cítí v životě spokojená, pět let žije se svojí životní partnerkou a společně staví dům za Prahou. Natálie se věnuje restaurátorství starého nábytku a pracuje ve farmacii. Důvodem, který ji do organizace Rosa přivádí, jsou „démoni“, kteří jí i po těch letech nenechají spát.
Na svého otce si příliš nevzpomíná, zemřel, když jí bylo 5 let a s matkou má komplikovaný vztah. Již od malička cítila, že se jí líbí dívky a záhy to sdělila i své matce. Natálie jí již od malička pomáhala se svojí mladší sestrou a s péčí o domácnost. V jejích očích se matka vždy zajímala pouze o sebe a její sestru. Má pocit, jakoby ji nikdy pořádně neviděla, kým je, jak se cítí, co potřebuje. Ať udělala cokoli, jakoby to nebylo dost dobré, a přesto se vždy očekávalo, že se postará, o co bude potřeba a hlavně, nebude na obtíž.
Když se na konci základní školy Natálie rozmýšlela, jakou školu bude studovat, měla jasno, že tu, co nejdál od domova. Dodává, že to vyhovovalo i její matce. A takto se dostala na internát do malého sklářského městečka, ve kterém se na odborném učilišti věnovala sklářskému umění.
Natálie chodila v rámci školy na praxi do skláren. Bylo zvykem, že mladší učni chodili pro kávu starším „mazákům“. Když šla jednou pro kafe ona, Lenka, která se učňům ve sklárnách věnovala, jí dala do ruky peníze a nepatrně jí po té ruce pohladila. Natálie popisuje, jak se na ní tenkrát Lenka dívala, tak měkce, se zájmem. Vzpomíná, že tenhle její pohled si zamilovala, stejně jako její oči.
Lenka byla o 12 let starší a bydlela sama ve svém bytě. Častěji a častěji posílala pro kafe právě Natálii a uváděla ji při všemožných situacích do rozpaků. Natálie vzpomíná, jak se Lenka postavila těsně za ní, když jí ukazovala, co a jak má dělat a instrukce jí šeptala do ucha tak, že jí na závěr nosem přejela po uchu. Natálii to rozhodilo tak, že jí upadlo, co zrovna držela v ruce a Lenka se jí smála a u toho jí říkala „maličká“. Natálii se sice Lenka nijak zvlášť nelíbila, ale přitahovala jí a popravdě se o ni nikdo nikdy takto nezajímal. Při každém kontaktu se jí ptala, jak se má, kde a s kým byla a kam se chystá.
Natálii přišlo jako znamení, možná osud, že Lenku čím dál častěji potkávala na místech, kde byla zrovna ona. Po pár měsících ji Lenka pozvala do sportbaru. Byl to večer plný vína a smíchu. Natálie si vzpomíná, jak se jí Lenka stále na něco ptala a ona se cítila neobyčejně a žádaně. Útratu zaplatila Lenka a pozvala ji ještě k sobě domů. Natálie zpětně vzpomíná, že tu noc propadla peklu. Lenka z ní hned ve dveřích i přes její rozpaky začala svlékat oblečení. Natálie špitla, že neví, zda je to dobrý nápad, je to její poprvé. Lenka nedbala ničeho, jen jí řekla, že se jí to bude líbit a pokračovala. Natálie se jí podvolila. Zpětně vzpomíná, jak moc se styděla a současně se jí to líbilo.
Natálie prakticky bydlela u Lenky v bytě, byť oficiálně bydlela na internátu. Lenka od samého začátku vyžadovala, aby vše bylo podle ní. Její byt, její pravidla. Natálie nedostávala od matky příliš peněz, jen na to nejnutnější a o tom, jak žije její dcera, se již nezajímala. Lenka vše plně financovala.
Natálie se s Lenkou vídala denně. Lenka po Natálii vždy chtěla, aby bylo v bytě uklizeno a uvařeno. Lenka se postarala o nákup a večer následoval sex, někdy celé hodiny. Natálie měla pocit, že se jí do života dostal řád a může být konečně sama sebou, v tom se cítila bezpečně. Lenka se od samého začátku detailně zajímala o to, co Natálie dělá, když nejsou spolu. Natálie to vnímala jako projev lásky.
První problémy se objevily po pár měsících. Natálie začala chodit na volejbal, a když se po něm poprvé vrátila o 15 min později, našla v bytě nemluvně sedící Lenku, jak poťukává prsty na stole a rty má stažené. Na ten pohled Natálie nikdy nezapomene, to bylo poprvé, kdy se jí bála. Následovala rána pěstí do obličeje. Byl to tak silný úder, že po něm Natálie zůstala nějakou dobu ležet na zemi. Lenka na ni křičela, s kým se tahá, koho „šuká“?! Natálie plakala a bránila se, že se jim jen protáhl trénink. Lenka jí řekla, že má všude známé a dozví se, pokud by tomu bylo jinak. Pak dodala, že má 5 minut, aby se dala dohromady a šla vařit večeři. Natálie byla v šoku, nevěřila tomu, co se stalo. Jakoby zapojila autopilota, uvařila a Lenka se po večeři tvářila, jakoby se nic nestalo a jen řekla: „Maličká, dojdi si pro svoji košilku a čekej v ložnici..“. Druhý den ráno jí Lenka řekla, že doufá, že si uvědomila, co provedla a ať už jí k tomu nikdy nenutí, že ona by tohle nikdy neudělala, kdyby nemusela. Ať si uvědomí, co vše pro ni dělá a koho jiného by měla. Snad přeci nezapomněla, že je jediná, komu na ní záleží, když i vlastní matka od ní dala ruce pryč. Natálie se jí omluvila.
Pár týdnů vše běželo jako dřív. Natálie se snažila, aby vše bylo tak, jak si Lenka přeje. Byly společně i na večeři ve vedlejším městě a Natálie dostala růži.
Na praxi Natálii pár spolužáků popřálo k narozeninám a od jednoho spolužáka dostala i karafiát. Když šla na záchod, někdo do ní zezadu zprudka strčil. Šla za ní Lenka, chytla jí za vlasy a hlavou jí uhodila o dlaždičky vedle zrcadla u umyvadla. Natálii tekla krev z nosu. Lenka na ni křičela, co to mělo znamenat, zda s ním „šuká“?! Natálie nechápala, jen prosila, ať toho nechá, že to je jen spolužák, že miluje jen jí. Lenka jen přecedila přes zuby, ať si dává pozor, že to na zemi klouže, aby znovu neupadla. Večer Natálie uvařila a následoval několikahodinový sex. Dodává, že když spolu měly intimnosti, byla Lenka úplně někdo jiný, pozorná, jemná i dominantní zároveň, bylo to pro ni nepopsatelné a návykové. Doufala, že tohle je Lenky pravé já..
Natálie se více a více stranila okolí, snažila se s nikým příliš nemluvit. Bývalá přítelkyně Lenky pracovala na učilišti, kam Natálie chodila, tak se často stávalo, že doma dostala za to, že se bavila se spolužačkou nebo si k ní někdo přisedl na oběd. Postupně přestala na obědy chodit úplně, stejně jako na volejbal.
Stávalo se zvykem, že Natálie k Lence domů hned po škole běžela, aby se nezpozdila ani o minutu. Stejně běžné začalo být, že se jí svíral žaludek a nemohla jíst. Když musela jít nakoupit, měla přesně vyměřený čas, kdy musí přijít domů. Lenka měla přehled o tom kde je a jak dlouho jí zabere cesta domů. Pokud se zpozdila, následoval výprask.
Když byla Natálie u Lenky doma, snažila se, aby vše bylo perfektní. Často jí v hlavě běželo, že tentokrát to nepokazí a vše bude v pořádku. Vyluxovala, otřela prach, srovnala talíře, prostřela. Když šla Lenka na záchod, zakopla o botu, která vypadla z botníku. Natálie byla v obývacím pokoji, když slyšela ránu a nadávky. Lenka byla rozzuřená, dala jí pěstí do obličeje, vzala její hlavu a dala jí ránu kolenem. Následně ji táhla za vlasy do chodby, vysypala botník a donutila ji, aby všechny boty vyčistila a srovnala. Když měla Natálie hotovo, Lenka se tvářila, jakoby nic a jen řekla, že už má hlad, ať uvaří večeři. Po večeři Lenka sebrala její peněženku s doklady, klíče, zamkla a šla se osprchovat. Následoval sex. Tahle běžně vypadaly Natáliiny dny, jen se lišilo, co Lenku rozzuří.
Jedno odpoledne, to již byla Natálie v závěrečném ročníku, pospíchala k Lence do bytu a zkolabovala na ulici. Nějaká paní jí zavolala záchrannou službu. Natálie strávila dva dny v nemocnici na pozorování. Na pokoji se seznámila se stejně starou dívkou, která se chystala za prací do Prahy. Znala se se synem vedoucího jednoho oddělení v telekomunikační firmě, který jí našel místo. Když se jí Natálie svěřila s tím, že by nutně potřebovala odejít, tak jí nabídla, ať jede také do Prahy, že se jí o místo postará a může bydlet v podnikové ubytovně, jako ona.
Po závěrečných zkouškách Natálie již věděla, že má v Praze zařízené místo i ubytování. Do svého odjezdu se snažila dělat vše jako vždycky. Lenka, jakoby vycítila, že se něco chystá a hlídala Natálii ještě více. Koncem měsíce, když šla Lenka na nákup, si rychle sbalila nejnutnější věci do batohu a vyrazila na nádraží, aby stihla vlak na Prahu. Na nádraží se objevila Lenka. Natálie byla v hrozné panice, Lenka ji zatáhla na záchod, udeřila jí do břicha a zjistila, kam se chystá. Také si koupila lístek do Prahy a jela s ní. V Praze si domluvila práci ve stejném podniku a po měsíci bydlela s Natálií na ubytovně.
Násilí probíhalo stejně jako před tím, možná to bylo ještě horší. Natálie hodně zhubla, nebyla schopná jíst. Hodně se ponořila do práce a vedoucí s ní byl spokojený. Když ji jednou Lenka napadla na chodbě u tiskárny, viděla to kolegyně z jiného oddělení a nabídla Natálii pomoc a možnost krátkodobého bydlení, kdyby potřebovala.
Po jenom napadení měla Natálie hodně rozbitý a opuchlý obličej. Týden byla zamčená na ubytovně, než se dala trošku dohromady. V práci Lenka řekla, že je Natálie nemocná. Natálie měla jasno, že musí pryč nebo jí zabije. Dodává, že se Lenka v násilí a následném pokořování a ponižování úplně vyžívala. Nezapomene, jak celá oteklá v obličeji musela dovařit večeři a pak s ní mít sex. Cítila se jako ten největší hadr na světě.
Lenka Natálii opět zbila, následovala večeře, a jako obvykle šla s jejími doklady, klíči a peněženkou do koupelny. Natálie cítila, že buď teď či nikdy. Byt byl samozřejmě zamčený, nazula si jen boty a vyběhla na balkón. Věděla, že mnoho času nemá. Byť bydlely v 5. patře, přelezla balkón k sousedům. Strašně se bála, že se každou chvíli objeví Lenka. Bušila do okna a otevřela jí nějaká dívka. Natálie jí proběhla bytem a utíkala pryč od ubytovny. Na ulici uviděla taxi. Na sobě měla jen kalhotky a tričko, byl mrazivý listopad. Uprosila taxikáře, aby ji odvezl na adresu kolegyně, která jí slíbila pomoc. Ta nakonec taxikáři zaplatila a Natálie u ní zůstala bydlet.
V práci ji několikrát Lenka surově napadla i před lidmi, proto Lenka dostala výpověď. Stále ji sledovala, ale Natálie všude chodila v doprovodu kolegyně, která jí pomáhala, možná proto se držela zpátky. Po pár měsících se situace zklidnila a Lenka někam zmizela. Ten strach, že se někde objeví, ani po těch letech nezmizel.
Natálie zpětně říká, že by jí tenkrát pomohlo skrýt se někde, kam za ní Lenka nebude moci, kde bude v bezpečí a necítit se tak provinile. Nyní Natálie dochází do poradenského centra Rosa a postupně ošetřuje svá stará zranění.
V roce 1987 na našem území neexistovala žádná komplexní pomoc obětem domácího násilí, nyní ale ano. Nemusíte na to být sami, řekněte si o pomoc, na násilí nemá právo nikdo.
Kristýna Bordeová