Rozhodla jsem se podělit se s váma o svůj příběh. Vyrůstala jsem v úplné rodině. Máma, táta, brácha, já, kočka, pes, křečci. To všechno v 3+1 na sídlišti. Víkendy na chatě, v létě dva týdny v Chorvatsku, v zimě týden na lyžích v Rakousku. Průměrná česká rodina. Na pohled. Na pohled všechno v pořádku. Spořádaná rodina. A přitom jedno velký divadlo. Když jsem byla malá, vlastně jsem ani moc nevnímala, jak je u nás doma všechno šejdrem. Teď je mi 19, odmaturovala jsem a začala studovat na vejšce. Sice jsem z Prahy, ale schválně jsem si dala všechny přihlášky do Brna, abych mohla vypadnout na kolej. Pro někoho zbytečný nepohodlí, pro mě nutnost.

Vrátím se k tomu, co se dělo, když jsem byla a co se táhlo celý moje dětství a dospívání. Táta mámu týral. Fyzicky jí nikdy neublížil. Kdo neví, co si pod týráním teda představit, když ne mlácení, škrcení a lámání rukou, tak u nás to vypadalo tak, že o všem rozhodoval táta, všechno se mu podřizovalo. Jeho slovo bylo zákon, proti kterýmu nebylo odvolání. Mamka s náma nemá snad ani žádnou společnou fotku, protože věčně poletovala kolem táty, aby byl spokojenej. Starala se o domácnost přesně podle jeho pravidel. Oblečení ve skříni srovnané podle barevného spektra, úklidové prostředky v jedné koupelnové skříňce vyrovnané etiketou dopředu, časopisy v konferenčním stolku srovnané zásadně podle data vydání, hřbetem doleva. Každá věc má svoje místo a neexistuje, aby byla někde jinde. Myslím, že první věc, co udělám, až přijedu na kolej je, že rozházím svoje věci po celým pokoji. Jen pro ten pocit. Pak je srovnám – podle sebe. A nebo taky ne.

Tatínek je holt kapánek pedant. Chudák máma, co se nadřela, aby bylo všechno podle něj a on byl konečně spokojenej. Spokojenýho jsem ho za svých 19 let zažila dvakrát – když ho povýšili v práci. Chudák máma. Doma byla jednoduše za služku… i když, ta by aspoň dostávala plat. Zatímco mamka odevzdávala výplatu do koruny, protože kasu samozřejmě musel držet táta. Mamka si mu musela říkat i o dvacku na nový punčocháče. Pokud otec shledal tento požadavek oprávněným, dvacku jí dal, ale na oplátku mu musela donést účtenku. Doteď si pamatuju tu ostudu, když jsme s bráchou chtěli zmrzlinu ze stánku a mamka chtěla po prodavačce účtenku. Na 10 korun! Teď, s EET, by to měla mamka mnohem jednodušší… Blbej vtip, no.

Dovolený byly u nás taky spíš za trest, než za odměnu. Že muselo být všechno podle táty, ať už se to týkalo programu, jídla, ubytování, to ty bystřejší z vás asi nepřekvapí. Nikdy jsme nezažili takovou tu prázdninovou pohodu, nicnedělání… Táta měl všechny dny do detailu naplánované. Naše prázdniny byly plné modliteb – aby vyšlo počasí, jak táta potřeboval, jinak nás čekalo to pravý peklo.

Nechápu, jak to máma mohla všechno vydržet. Dlouho jsem ji obdivovala, za její trpělivost, oddanost a lásku. Jenže bylo i období, kdy jsem mámou opovrhovala. Strašně jsem si přála, aby se tátovi vzepřela, zařvala na něj, ať už si konečně trhne nohou a dá jí pokoj. Upřímně? Já jsem taky chtěla mít od tý věčný buzerace pokoj. V pubertě jsem tátu nedávala vůbec, ale paradoxně to víc odnášela máma, na kterou jsem si dovolila. Zatímco táty jsem se bála a do konfliktu s ním bych nešla.

Kdybych měla psát slohovou práci na téma Můj nejhezčí zážitek z dětství, paní učitelka by si určitě myslela, že si z ní dělám legraci. Popsala bych totiž týden, kdy byl táta na nějakým školení v Brně. My měli doma takovej veget! Mamka úplně pookřála, měla čas se nám s bráchou věnovat, hráli jsme si, chodili spolu ven nebo byli doma a koukali na pohádky, s nohama na stole a miskou brambůrků na klíně. Tak často jako tenhle týden se mamka už nikdy nesmála. Jak jí to slušelo! Takhle vypadala naše velká rebelie proti tátovu pořádku. Večer jsme si s mamkou lehly do postele a povídaly si. Povzbuzená uvolněnou náladou doma jsem se jí zeptala, jestli je šťastná. Nijak jsem to nepromýšlela, prostě to ze mě vypadlo. Mamka zesmutněla a pak mi vyprávěla, jak je pro ni důležitá naše rodina. Děda umřel, když byly mámě tři roky a tak má na něj jen pár mlhavých vzpomínek. Babička si nikoho nenašla, tak žily jen spolu. Mamce táta chyběl a za každou cenu chtěla udržet rodinu pohromadě, abychom my s bráchou tohle nezažili. Teď vidím, že její odhodlání bylo pravdu silný. Ale cena na můj vkus příliš vysoká.

Roky utíkaly a u nás se situace neměnila, spíš se pomalu zhoršovala. Mamka už byla úplně zašlapaná do země. Pokud vím, tak jí táta nikdy fyzicky neublížil. Měla jsem stavy, kdy jsem si říkala, že by to třeba bylo lepší. Že fyzickej útok už by mamku přesvědčil, že se jedná o týrání a nedá se v tom žít. Takhle to podle mě pořád zlehčovala, aby vůbec mohla přežít. Změna nastala vlastně nedávno. Nevím, co ji spustilo, ale mamka přišla s tím, že se chce rozvést. Prý i kvůli mně s bráchou. Vzpomněla jsem si, kolikrát jsem si představovala, že s tím mamka přijde. Bylo by to vysvobození. Ale teď už je na to trochu pozdě. Já se stěhuju a brácha půjde za rok, tak už to taky nějak doklepe. Tak jsem mámě řekla, že jestli se chce rozvést, tak hlavně kvůli sobě. Mně už dětství nikdo nevrátí, mám ho zkažený jednou provždy.

Když jsem se nad tou naší rodinou zamýšlela, našla jsem na tom jedno pozitivum. Vím určitě, že se z máminy zkušenosti chci poučit a nechci žít s nikým, kdo by tátu připomínal. Teorii o tom, jak si vybíráme partnery podle vzoru otců, mi připadá pěkně mimo. Určitě budu chtít žít s někým, kdo bude v pohodě, nebude bazírovat na nesmyslech a jeho životní spokojenost nebude přímo záviset na množství spotřebovaného Sava při úklidu. Mám jasno v tom, že lepší žádný manželství, než špatný.

 

Příběh Karin nám dává nahlédnout do uvažování dítěte a později mladé dospělé dívky, která žije v rodině, kde mezi rodiči dochází k násilí. Popisuje psychický teror, který bývá většinou oběťmi popisován jako hůře snesitelný, než fyzické útoky. Psychické násilí bývá zlehčováno, přitom jeho dopady jsou často ničivé. Podle textu se zdá, že je Karin silná vyzrálá osobnost a s rodinnou situací se vypořádala překvapivě dobře. Dokonce dokázala využít traumatickou zkušenost ve svůj prospěch, poučila se a ví, co se od partnera (ne)chce. Výstižně popsala i směsici pocitů, které děti v násilných vztazích prožívají, včetně strachu z otce a krátkodobého opovržení matkou, která působí slabě. Příběh zároveň ukazuje, že argument „kvůli dětem“ zůstanu ve vztahu, byť násilném, v praxi nefunguje… kvůli dětem je lepší ze vztahu odejít a dopřát jim dětství v klidu a bezpečí.

Mgr. Petra Suchanová, ROSA – centrum pro ženy, z.s.

Článek byl vytvořen v rámci projektu Stopnasili.cz za laskavé podpory NF AVAST.