Ahoj, jmenuji se Pavlína, je mi 29, mám dvě krásné děti a chci se s vámi podělit o svůj životní příběh. Vlastně si ze svého života moc nepamatuji, sbírám střípky a pátrám. Pamatuji si jen záblesky. Asi jsem moc dobrého nezažila, když se to můj mozek rozhodl vypustit.  Vše začalo v 6. třídě na základní škole, když jsme přešli na druhý stupeň a spolužáci se měnili. Nebyla jsem nikdy tak hezká, jako ostatní spolužačky ze třídy, ani jsem se s nima moc nebavila. Asi díky tomu jsem bývala terčem posměchu u kluků a většina ostatních holek se mi také posmívala. V tomtéž období, kdy vše začalo na ZŠ, si moje máma našla přítele. Nebývala tolik doma, čehož si všímal především táta, my jsme v té době, kdy nejvíce byla pryč, byly se sestrou ve škole. Táta začal víc pít a začal se utrhovat především na mě. Jednou do mě kopal na chodbě, většinou to ale byl vesměs psychický útok. Jednou, když na mě spustil, jsem se před ním ze stresu pozvracela. V 17-ti  letech jsem se odhodlala navštívit psychiatričku. Napsala mi prášky, po kterých jsem pravidelně první dvě hodiny ve škole prospala, tudíž jsem je musela vysadit a poradila, ať se od rodičů odstěhuji. Což jsem udělala. Nastěhovala jsem se ke své v mém dosavadním životě největší lásce. První rok, než jsme se nastěhovali, nám klapal, vše bylo moc krásné. Problémy začaly až po nastěhování. Neléčila jsem se se stresama z táty a školy a on trpěl hyperventilační tetanií. Když se sejdou dva takto nemocní lidé, nedopadá to dobře. Strašně jsme na sebe křičeli, občas jsme se i poprali. Myslela jsem si, jak strašně se ke mně chová, jak mě týrá. Až s časem jsem si uvědomila, že to, jak jsme si ubližovali bylo vzájemné, ale především díky tomu, že jsme oba byli psychicky nemocní a měli jsme se léčit. Po čtyřech letech s ním ve vztahu jsem hledala z něj cestu ven. A potkala jsem biologického otce dětí. Myslela jsem si, že jsem potkala toho pravého, jak velké mám štěstí. Potkala jsem ho v nové práci. První týden jen seděl a pozoroval mě. Myslela jsem si, že je nesmělý a stydí se ke mně jít. Obrovský omyl. Pozoroval mé chování, hledal slabinky. Už tehdy měl vše perfektně vymyšlené a narýsované. Typický psychopat. Začali jsme spolu chodit. Po našem prvním pohlavním styku jsem otěhotněla. Vznášela jsem se na obláčku, oba jsme sice o tu práci, kde jsme se poznali, přišli, ale říkala jsem si, že se určitě o nás postará a práci si najde. Další omyl. Vše začalo tím, že musel mít denně alkohol. Aspoň placatici vodky, vesměs ale denně vypil litr vína. On peníze neměl, musela jsem to platit já. I cigarety pro něj a samozřejmě jídlo. Po třech měsících, co jsme spolu byli, mě poprvé napadl. Byla jsem ve 14. týdnu těhotenství. Hádali jsme se kvůli penězům, už si přesně nepamatuji, zda jsem ležela na posteli nebo mě hodil na postel, ale držel mě pod krkem a škrtil mě. Psychický teror začal již v podstatě od začátku. Krásně mě mel zmanipulovanou od začátku, navymýšlel si takové věci a já mu věřila. Především, že byl u mafie, že tam má známé. Jednou, nějak ze začátku běhal po bytě a tvrdil, ze jsou za dveřmi najatí vrazi od nějaké jeho známé. Někomu volal, aby je stáhnul. Bylo to strašné. Hrozně jsem se bála o své nenarozené miminko. Všechno jsem mu věřila. Vyhrožoval mi vyvražděním celé rodiny skrz známé, odebráním dcery. Zastrašoval mě. Byla jsem s ním kvůli těm výhružkám, všechno jsem mu věřila, bála jsem se ho. Celé rodině jsem lhala, nikdy jsem nikomu nic neřekla. Pak v 7. měsíci, po požití alkoholu mě honil s nožem po byte a řval doslova „Já z tebe toho parchanta vyříznu“, pak nůž upustil a chtěl vyskočit z okna. Musela jsem ho tahat zpět. Po necelém roce, co jsme spolu byli, jsme se odstěhovali k nám na chatu, kde nebyla zavedena voda, jen elektrika a suchý záchod. Vodu jsem musela nosit ze studny na pozemku. Tam se děl ten nejhorší teror. Tam mi nejvíc vyhrožoval, nejvíc mě mlátil a zastrašoval. Dělal to ale šikovně tak, aby to na mne nebylo vidět. Jednou mě znásilňoval pět hodin, stydím se za to dodneška. Je to pro mě hanba. Když jsme se odtamtud stěhovali, byla jsem tak zlomená, že jsem už nevěřila, ze se někdy z toho pekla dostanu. Dělal mi příšerné věci, cítila jsem se a cítím dodnes ponížená. Pohlavní styk jsem s ním mívala opravdu jen z donucení, aby mi dal pokoj. Byl mi už odporný. Pak jsem podruhé otěhotněla, byla jsem rozhodnutá pro potrat. Tehdy mi řekl, že jsem se rozhodla správně, protože by to byl začátek konce našeho vztahu. Chytila jsem se této věty jako tonoucí, co se chytá stébla a miminko si nechala. Dnes jsem šťastná, že jsem se tak rozhodla, nejen, protože to byl opravdu začátek konce našeho vztahu, ale protože svého syna a samozřejmě i dceru nadevše miluji. Rok po mém otěhotnění ho zavřeli do vězení za neplacení alimentů na svého prvorozeného syna. Šest měsíců se mi neozval, nepsal dopisy. Nemohl mě nijak manipulovat. Začínalo mi to všechno docházet. Že opravdu vše, co mi dělal, nebylo tak úplně v pořádku a že už nechci tak trpět, ale nevěděla jsem, jak z toho v té chvíli ven. Užívala jsem si, že mi denně nevolá a neterorizuje mě i po našem rozchodu. Byl to úžasný pocit svobody. Pak ho propustili a hned mi volal. Řekla jsem mu, že se sejdeme, ale bez děti a domluvíme se, co dál. To nechtěl a vyhrožoval OSPODem. Není veden ani u jednoho z děti v RL, což je a byla moje spása. Vyhrožovaní OSPODem byl ten spouštěcí mechanismus a já se odhodlala a podala zpětně trestní oznámení za psychické i fyzické týráni. To bylo v roce 2015. Dnes už je to u soudu. Už čtvrté stání a pořád se kvůli něčemu odročuje. Bohužel jsem nikomu nic nikdy neřekla, když mě zbil, u lékaře jsem nebyla, takže je to strašně těžké na prokazování, ale je to zázrak, ze to vůbec došlo k soudu a nezastavilo se to na kriminálce. Byla jsem na psychologických testech a na vyšetření u soudního psychiatra. Vyšel mi syndrom týrané ženy, ale nedokáží dodneška říci, zda to je vinou obžalovaného nebo z dob dřívějších. Dále mi vyšla posttraumatická stresová porucha, způsobená jednoznačně obžalovaným, bohužel ale díky tomu, že už předtím jsem nebyla úplně v pořádku, je tu verze, ze mi stačilo menší trauma k rozvoji PTSP. Díky PTSP jsem hodně nervózní, hodně zapomínám, jsem neklidná. Ted už se jen modlím, ať je to vše za mnou. Chci jen, abych od něj měla pokoj, aby děti od něj měli pokoj. Aby jsme pro něj neexistovali. Jak mam vysvětlit, že jsem trestní oznámení nepodávala ze msty, že nejsem jako ty matky, co úmyslně podají TO, aby se pomstili tatínkům na dětech? Jak mám vysvětlit, že to, co mi dělal, mě tak strašně vnitřně bolí a mám z toho noční můry? Se vším z toho, co si pamatuji, jsem se byla schopná vypořádat, ale ať se snažím, jak chci, tohle mi překonat nejde. Tak tu sedím, zlomená životem a říkám si, jaký mám smysl života. Děti tu běhají, skáčou a smějí se, mají radost ze života a já vím, že smyslem mého života jsou oni. Bože, ať už ten soud skončí, můžu se vyléčit a byt 100% máma pro své dvě děti.                                                                Pavlína 

Tento příběh nám došel do Rosy mailem. Velmi si vážíme Pavlíny, že dokázala svůj příběh zveřejnit. Pavlína má ten nejdůležitější krok za sebou. S traumaty, které zažila, se tělo i duše vyrovnávají velmi dlouho. Svůj příběh nám na info@rosa-os.cz můžete poslat i vy. Jsme rády za každou z vás, které se podaří dostat se z kruhu násilí. A děkujeme všem, které se odváží promluvit a o svoji zkušenost se podělit. Stejně tak  můžete hledat podporu a pomoc v naší poradně: ROSA – Informační a poradenské centrum pro ženy, oběti domácího násilí, jsme pro Prahu a okolí,  ke  konzultaci je nutné se telefonicky  objednat  na tel. 241 432 466.  Můžete si napsat o radu i e-mailem na poradna@rosa-os.cz.
Mgr. Martina Hronová,  ROSA – centrum pro ženy, z.s.