Jak podpořit dítě

Pracovníci škol mají jedinečnou možnost násilí odhalit – tráví s dětmi nejvíce času a mohou včas zachytit varovné signály. Domácí násilí může být v rodině kde: je dítě unavené (usíná ve škole) , je vystrašené, nesoustředěné, náladové, plačtivé nebo útočné, šikanuje druhé či používá slova, která jeho věková kategorie nepoužívá.  Může mít časté úrazy, modřiny, omlouvá se z tělocviku (aby se nemuselo svléknout). Škola by nikdy neměla projevy dětí bagatelizovat. Učitel je povinen dítě vyslechnout, jestliže se mu svěří.

Role učitele v této situaci:

Po prvním hovoru a otevření se dítěte s touto problematikou je vhodné zbavit se pocitu, že musím okamžitě zasáhnout  (odloučit dítě od rodiny, kde se vykytuje násilí). Důležité je napomoci dítěti se zbavit jeho břemene. Učitel/ka by měl/a zasáhnout v okamžiku, kdy zjistí, že sociální pracovnice/k Oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) situaci neřeší a nadále dochází k násilí v rodině. Jako každý občan má i učitel (ředitel školy) povinnost oznámit podezření na sociálně právní ochranu dětí a na policii. Než ale dojde k zásahu do rodiny, je nutné  znát mechanismus domácího násilí.

• Nejdůležitější pro děti i učitele je informovanost o domácím násilí, jeho dynamice a možnosti správné první intervence směrem k ohroženým osobám  (publikace, letáky, brožury, telefonní čísla, besedy, návštěvy v krizovém centru).
• Je třeba zdůrazňovat dětem právo na pomoc, na vlastní bezpečnost (umění říci NE), možnost azylového ubytování.
• Když se dítě svěří, přijmout sdělení v klidu a věřit mu. Má cítit, že to není jeho vina a že jste na jeho straně.
• Učitel může dítěti i ohrožené dospělé osobě domácím násilím nabídnout kontakty nebo se sám obrátit na pomáhající organizaci.
• Škola by měla mít zmapovanou síť v okolí, vyvěšené kontakty a telefonní čísla.

Pokud máte podezření, že dítě může být ohroženo násilím v rodině nebo je jeho svědkem, je důležité, abyste nejprve získali kontrolu nad vlastními emocemi. Můžete cítit pochybnosti o tom, zda je něco takového skutečně možné, nejistotu, co dělat a jak dítěti pomoci, na koho se obrátit, jak postupovat, obavy, bezmoc, soucit, vztek. Pokud máte dítěti pomoci a být mu oporou, je důležité, abyste sami zachovali klid a cítili jistotu. Je dobré vědět, co Vám v situacích, kdy jste nejistí, pomáhá, čím můžete znovu získat rovnováhu.  Ať už se Vám dítě svěří spontánně nebo rozhovor plánujete, snažte se zajistit pohodlí pro sebe i dítě. Dítě můžete podpořit např. tím, že mu sdělíte, že:
• Je velmi statečné, že Vám vše otevřeně sdělilo.
• Že jste rád/a, že s Vámi o tomto problému mluví.
• Že je Vám líto, co se jí/mu stalo / co zažilo.
• Že to není její/ho chyba.
• Že v tom není samo, že se takové věci staly i jiným dětem.
• Že má právo na své pocity.
• Že se pokusíte udělat vše proto, abyste jí/mu pomohl/a (ale neslibujte jim věci, o kterých si nejste jisti, zda je můžete učinit).
• Že jste tam od toho, abyste ji/ho podpořil/a.
• Tím, že o násilí hovoří, může pomoci sourozencům i rodičům.

Pokud jste si všimli některých signálů naznačujících, že by mohlo být dítě ohroženo násilím v rodině nebo Vám dítě tuto skutečnost přiznalo, je důležité, abyste zjistili, zda dítěti hrozí bezprostřední nebezpeční nebo opakování násilí. K tomu je potřeba znát i historii násilí v rodině, minimálně poslední incident.

Klaďte dítěti otevřené otázky, které umožňují, aby Vám svými slovy popsalo, co se stalo:

• Řekni mi, co se stalo…
• Co se stalo potom?
• Kde jsi přišel/a k této modřině?

Nepokládejte otázky, které:

• již obsahují domněnky, co se stalo nebo kdo to způsobil, např.: „Tu modřinu máš od toho, jak tě maminka uhodila?“
• se ptají znovu na to, co Vám již dítě řeklo, např: „Jsi si jistý, že to byl strýček Pavel?“
• se dotazují na to, proč se to stalo (děti si pak často myslí, že je za násilí obviňujete).

Neslibujte nic, co nemůžete dodržet, neslibujte mu např., že to, co Vám právě řeklo, bude Vaše tajemství. Je důležité dítěti vysvětlit, že o některých tajemstvích se musí mluvit, aby se někomu mohlo pomoci nebo zabránit tomu, aby byl někdo zraněný. Řekněte dítěti, že o situaci budete hovořit pouze s lidmi, kteří se mu budou snažit také pomoci.

Co by mělo v rozhovoru určitě zaznít?

• Násilí není vina dítěte, to, co se doma odehrává, není jeho vina.
• Za násilí nemohou ani sourozenci.
• Za násilí je odpovědný ten, kdo se ho dopouští.
• Je velmi dobře, že se rozhodlo o situaci někomu říci.
• Nikdo nemá právo se k někomu chovat násilně a to ani v rodině, ani když je silnější, ani když je to rodič.
• Násilí dítě nemůže zastavit samo, ale jen s pomocí okolí, proto je tak důležité, že se svěřilo.